Článek
To je pozoruhodná logika. Jelikož totiž západní politici téměř unisono tvrdí, že samotné Rusko moderní zbraně plus svoje vojáky převlečené za dobrovolníky na dovolené na Ukrajinu od začátku konfliktu dodává, sděluje se nám v podstatě, že eskalace smí být pouze jednostranná.
Rozvedeme-li to dále, znamená to, že Západ navzdory kritice Ruska i sankcím, které proti Rusku zavedl, implicitně uznává ruský argument, že má na Ukrajině legitimní zájmy. Jak jinak totiž vysvětlit, že Rusko může vojensky podporovat „rebely“, zatímco Západ nesmí činit totéž ve prospěch druhé strany, protože by prý mohl svojí vojenskou podporou způsobit jakousi eskalaci?
Je samozřejmě pochopitelné, že se západní politici chtějí vyhnout otevřené vojenské konfrontaci s Ruskem, k níž by mohlo v důsledku dodávek zbraní Ukrajině dojít. A že doufají, že k zastavení ruské agrese budou stačit nakonec jen sankce a domlouvání Putnovi za kulatými stoly.
Mluví se proto pořád dokola o potřebě politických řešení, která ovšem zatím příliš nefungují. A to zejména proto, že Rusku je dovoleno, aby v jednáních o „míru“ vystupovalo jako nezúčastněná strana, která dění na východní Ukrajině údajně jen se znepokojením pozoruje, ale nijak se ho vojensky neúčastní. Když pak „rebelové“ poruší přijaté dohody a hned po uzavření dohod v Minsku si kupříkladu ukrojí další kus ukrajinského území, Kreml může tvrdit, že měl dobré úmysly, ale povstalce nekontroluje. Co na tom, že bez dodávek ruských zbraní, výstroje, proviantu atd. by se povstalci okamžitě ocitli v hluboké defenzivě, i kdyby ukrajinská armáda zůstala tak špatně vyzbrojená a organizovaná, jak momentálně je.
V historii bohužel najdeme jen málo příkladů, kdy se agresivní diktátoři, jakým je Vladimír Putin, rozhodli změnit svoje chování, když viděli, že cena, kterou musejí zaplatit, je poměrně nízká. Zvýšit se přitom dá buď jen mnohonásobným rozšířením sankcí tak, aby Rusko opravdu srazily ekonomicky na kolena, anebo tak, že Západ zásadně zvýší cenu, kterou by musela ruská armáda za svoje dobrodružství na východě Ukrajiny platit.
Jistý díl pravdy mají samozřejmě ti, kdo upozorňují, že dodávky moderních západních zbraní Ukrajině by mohly posloužit Putinovi jako záminka, aby Rusko přestalo předstírat, že se na Ukrajině vojensky neangažuje. A aby pod praporem údajné bezpečnostní hrozby vůči sobě změnilo válku „hybridní“, v níž za něj bojují údajní povstalci, ve válku otevřenou.
Zároveň je ovšem otázkou, zda by Putin chtěl riskovat skutečnou válku s ukrajinskou armádou, která by byla vyzbrojena stejně kvalitními, popřípadě i kvalitnějšími zbraněmi než ta ruská, a která by s pomocí západních poradců i společných cvičení se silami NATO prošla instruktáží zvyšujícími její akceschopnost.
Většina z nás si samozřejmě přeje, aby se nakonec podařilo přinejmenším snížit intenzitu konfliktu na východě Ukrajiny, a aby dohody z Minsku platily. A aby eskalace konfliktu nebyla nutná.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Jenže pravděpodobnost takového vývoje je bohužel velmi malá. Putin bude ve svém dobrodružství po čase pokračovat, a Západ tak bude muset zvážit, zda se vydá cestou mnichovanství v naději, že se Putin spokojí s kusem Ukrajiny stejně, jako se měl Hitler spokojit s kusem Československa, anebo zda Západ naopak poskytne více než čtyřicetimiliónovému národu prostředky se bránit a ekonomicky se postavit na nohy. Platí přitom historií prověřené pravidlo, že čím déle se odkládá řešení, které se nakonec ukáže jako nevyhnutelné, tím dražší a bolestnější pak je.