Článek
Co z těchto poměrně protichůdných zjištění vyplývá? Především že jsou Češi, pokud jde o jejich mezinárodní postavení a bezpečnost, dost zmatený národ.
Na jedné straně si naprostá většina myslí, že je NATO zapotřebí a že je třeba se bránit útoku, ale většina je zároveň přesvědčena o tom, že by nám to k ničemu nebylo, protože bychom se stejně neubránili.
Je škoda, že se průzkum hlouběji nezabýval otázkou, zda si lidé myslí, že bychom se neubránili proto, že by nás NATO nechalo na holičkách. Anebo se snad ona otázka týkala hypotetické situace, že bychom v NATO nebyli a bránili se sami?
Zajímavé také je, že je většina lidí názoru, že obrana státu je zbytečná, protože o malých státech rozhodují velmoci. Projevuje se zde nepochybně jakýsi komplex z české historie, kdy nejrůznější krize byly, a mnohé dodnes jsou, opakovaně vysvětlovány tak, že jsme se stali pouhými oběťmi mocných sil a národů. Nejprve to byla habsburská nadvláda, pak Mnichov a zrada spojenců, pak nástup komunismu coby údajně zvenčí nám vnucený systém, poté invaze armád Varšavského paktu – tedy vojenské aliance, která nás měla chránit.
Mnoho lidí se dnes evidentně dívá se stejným podezřením na NATO. Asi nám nezbývá nic jiného než v něm být, myslí si většina, ale kdyby došlo na lámání chleba, víme svoje...
Bohužel k větší důvěře v naše vlastní schopnosti se bránit nebo alespoň být platným členem NATO příliš nepřispívají, jako už tradičně v české historii, naši politici. Na rozdíl od některých stejně malých národů, jako jsou Rakousko, Švédsko nebo Švýcarsko, které nejsou členy NATO, a musejí tudíž vydávat na vojenské rozpočty mnohem vyšší částky, jsme si zvolili cestu kolektivní obrany, ale k té nepřispíváme tak, jak bychom měli.
V mnohém jsme jen černým pasažérem, což se pak odráží i v tom, jak se lidé na NATO a naši vlastní schopnost bránit se dívají. A bohužel nejde jen o výdaje na armádu, ale i odmítavé reakce českých politiků, když se v NATO třeba jen zmíní myšlenka, že by u nás mohly být vojenské základny Aliance. Na něco takového prý nejsme připraveni.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Povzbuzující je na výše uvedeném průzkumu alespoň to, že zhruba tři čtvrtiny národa si nedělají podobné iluze jako někteří intelektuálové, kteří tvrdí, že NATO je přežitkem. V odpovědi, že NATO je nadále potřebné, se také nachází odpověď na otázku, co si lidé myslí o názorech, že po pádu bipolárního světa se mělo NATO zrušit stejně jako Varšavská smlouva a měli jsme budovat jakousi panevropskou obranu, nejlépe společně s Ruskem.