Předpokládám, že většina Evropanů má zájem o dodržování jakýchsi evropských civilizačních hodnot. Mezi ně patří i určitá svoboda názoru, případně projevu, ale i právo na nesouhlas a jeho prezentaci. A s některými nápady a jevy opravdu souhlasit nelze. Mezi ty negativní patří především všemožné totalitářství, ať již pravicové nebo levicové.

Předpokládám, že aspoň část čtenářů Novinek již zaregistrovala nápad německého spisovatele Güntera Grasse, původně příslušníka SS, následně zapáleného levičáka a nositele Literární ceny Karla Čapka (!) a Nobelovy ceny za literaturu. Tento vzorový Evropan navrhl umístit muslimské imigranty přímo do bytů a domů německých rodin za účelem lepšího vzájemného poznání. Pro statisíce s nich už totiž není ani v bohatém Německu ubytování. Pravděpodobně by to rád udělal i z celoevropského hlediska. Zdá se to čtenářům jako naprostá šílenost?

Zde bych se rád vrátil do české poválečné minulosti, která kupodivu takové nápady v podstatě realizovala. Vzpomínám si na svého příbuzného, který si sám postavil větší dům. Po smrti jeho matky měl najednou takzvané, ale podle tehdejších zákonů reálné „nadměrné metry,“ které obýval. Do části domu mu tedy soudruzi přidělili nějakou starší paní. Neměli pro ni byt, který potřebovali pro perspektivnější občany, tak ji nastěhovali do soukromého domu. Naštěstí byla civilizovaná.

V šedesátých letech se rovněž konala akce stěhování Cikánů (v současnosti Rómové) ze Slovenska do Čech a na Moravu, protože chyběly pracovní síly. Byli přidělováni především do vesnic.

Strana toto sociální inženýrství neúspěšně maskovala tvrzením, že to jsou Slováci. Výsledek byl různý. Po určité době se část nových přistěhovalců zařadila do společnosti, další zjistili, že na vesnici jsou pod stálým dohledem a odešli do měst.

Zajímavé bylo, že ani tehdejší „domácí“ Cikáni, mnozí nejen civilizovaní, ale úspěšně pracující a dokonce podnikající, kteří žili dlouhodobě v Čechách, nebyli z přistěhovalců nadšení.

Takže v rámci evropské historie nápad Grasse až tak podivný není. Je však důležitým varováním pro všechny Evropany. Totalita se může objevit kdekoli a pod jakoukoli politickou, ideologickou či náboženskou masku. Džihádista nemusí být jen zarostlý špinavý primitiv s kalašnikovem, ale evropsky vypadající intelektuál vystupující v médiích, který nemusí z důvodu džihádu dodržovat na veřejnosti ani základní přikázání své víry.

Z hlediska ohrožení totalitou není nejvhodnější se v naší zemi i v Evropě rozdělovat či rozhádávat na takzvanou pravici či levici, což jsou z hlediska objektivní reality značně vyčpělé pojmy. V zásadních otázkách, především v případě ohrožení, by měla být společnost jednotná. Ukázkovým příkladem je občanská válka v Libanonu. Křesťanský továrník táhl těžký kulomet do postavení společně s dělníkem, protože hrozila likvidace celé komunity ze strany islamizujících se Palestinců podporovaných syrskou armádou. A úplné genocidě a vysídlení křesťanů zabránil především Izrael a jeho armáda. Pravda, tehdejší československá média to popisovala trochu jinak.

Totalita je nebezpečná vždy a v každé podobě. Je neuvěřitelné, že někteří evropští politici podléhají totalitářským tendencím. V některých případech, možno říci, svazácké kampaňovitosti, především v takzvaném multikulturalismu.

Nakomandovaná láska mezi národy nikdy nefungovala, počínaje starověkem. Římské impérium, dosud jediný fungující univerzální stát se rozpadl po ztrátě vlastních hodnot a přebytkem barbarů. V Evropě se nesoudržnost velkých států výrazně projevila po první světové válce a je otázka, zda z dlouhodobého hlediska kladně. Následně se stačí podívat na Sovětský svaz s jeho oficiálním bratrstvím národů na počátku devadesátých let minulého století.

Jakmile to bylo možné, rozpadl se na národní státy. Je evidentní, že úspěch může přinášet pouze dlouhodobý vývoj a spolupráce, které potvrdí nebo vyvrátí výmysly různých teoretiků. Lze předpokládat, že shora naordinovaný a násilně prosazovaný multikulturalismus může mít negativní dopad i na slavnou EU, kterou do značné míry ovlivňují marxističtí intelektuální kavárenští či salónní politici, mnohdy spíše povaleči z padesátých a šedesátých let.

Konec konců, na aktivní hlupáky a všemožnou kampaňovitost „dojelo“ v historii už mnoho režimů.