Problém pro Rusko v tomto ohledu nastal už v okamžiku, kdy se na východní Ukrajině objevili „separatisté“, kteří až příliš připomínali kvalitní výzbrojí a profesionálním počínáním „zelené mužíčky z Krymu“.  Ani ti prý s Ruskem neměli nic společného – až na to, že Vladimír Putin tyto ruské vojáky později ocenil a vyznamenal.

Propaganda je součástí každého ozbrojeného konfliktu, ale ta ruská přece jen dost podceňuje kritické schopnosti Západu. Máme zřejmě věřit, že „separatisté“ našli na ulici nebo v dobytých skladech vysoce sofistikované zbraně, včetně moderních tanků, transportérů, minometů a raket, jakož i zdánlivě neomezené zásoby munice, s jejichž pomocí jsou schopni porážet ukrajinskou armádu.

Navíc západní novináři i pozorovatelé OBSE, o západních zpravodajských službách nemluvě, opakovaně podávají zprávy o kolonách vojenské techniky mířících z Ruska na Ukrajinu. Před pár dny mise OBSE zaznamenala na východní Ukrajině další pohyb neoznačených vojenských kolon. Projížděly částmi Doněcké oblasti, které kontrolují povstalci.

Otázkou tedy není, zda na východní Ukrajině bojují ruští vojáci, ale zda jde už o regulérní jednotky ruské armády, anebo ještě stále z větší části o ruské vojáky, kteří si – dobře vyzbrojeni  a vycvičeni – „odskočili“ po tisících na Ukrajinu bojovat během „dovolené“. Podle listu Kommersant požádala organizace Matky petrohradských vojáků ruskou ombudsmanku, aby prověřila informace o nuceném verbování mladých Rusů do povstaleckých oddílů na Ukrajině. 

Rusko také  obvinilo z velezrady matku sedmi dětí Světlanu Davydovovou z ruské Vjazmy kvůli tomu, že zavolala na ukrajinské velvyslanectví, když v autobuse zaslechla vojáky z místní základny mluvit o tom, že mají odjet do bojů coby „civilisti“ v malých skupinách. Ruský poslanec Dmitrij Gudkov vzápětí požádal generálního prokurátora Jurije Čajku o vysvětlení, jak se mohla Davydovová dopustit velezrady, když Rusko oficiálně na Ukrajině žádná vojska nemá a s Ukrajinou není oficiálně ve válce.

Ruské popírání přímého angažmá na východě Ukrajiny komplikuje vyjednávání o urovnání konfliktu, protože Západ a Ukrajina jen těžko mohou přijmout ruské snahy vystupovat jako nezúčastněná strana. Je tudíž otázka, proč Rusko sveřepě a vytrvale lže tváří tvář faktům.

Vždyť by dnes pro něj bylo v mnoha ohledech lepší přiznat, co je už dávno zřejmé: tedy, že je na východní Ukrajině válečnou stranou. Nemohlo by pak sice dál razit myšlenku, že západní sankce vůči němu jsou pomýlené a nespravedlivé, jenže je to jedno, protože  Západ ruským lžím tak jako tak nevěří. Kdyby Rusko přiznalo barvu, mohlo by možná Západu i Ukrajině jasněji sdělit, jaké požadavky a cíle vlastně na východní Ukrajině má.

Jenže se bohužel zdá, že právě tohle Rusko nechce. Možná chce na Ukrajině především udržovat dlouhodobý konflikt o „nízké intenzitě“, jehož údajně není přímou součástí,  protože „občanská válka“ etnických Rusů s údajnými ukrajinskými fašisty nejlépe slouží domácím potřebám Putinova režimu.