Článek
Nikdo nemůže jakékoliv demokratické zemi bránit v tom, aby plošně zpřísnila svoji přistěhovaleckou politiku - bez ohledu na původ přistěhovalců. Členské země Evropské unie ovšem musejí také brát v potaz politiku v ostatních zemích EU i některá sdílená pravidla.
Pokud by ale naši politici a státní orgány chtěli být přísnější právě jen na běžence z islámských zemí, bylo by třeba nejprve vysvětlit v ústavně-právním a politickém kontextu liberální demokracie, že se nejedná o zjevnou formu diskriminace vůči jedné specifické skupině lidí.
Potíž je zejména s označením „islámský“. Aby mohla jakákoliv západní země, včetně Česka, přijímat přísnější opatření právě proti lidem utíkajícím z islámských zemí, musela by nejprve vysvětlit, proč si právě tito lidé zaslouží přísnější zacházení a posuzování. To se může zdát snadné nad pivem v hospodě, ale není to snadné v rámci seriózní demokratické diskuse.
Pokud by mělo být takové v podstatě diskriminační zacházení odvozeno kupříkladu přímo z islámského náboženství, octili bychom se automaticky na tenkém ledu. Islám jako takový není považován za nějakou nebezpečnou náboženskou sektu, ale jedno ze tří hlavních světových monoteistických náboženství, ke kterému se hlásí jen v Evropě asi 50 miliónů lidí.
Je sice pravda, že se islámem v poslední době zaštiťují různé teroristické a fundamentalistické skupiny, ale takové skupiny existovaly a existují i v rámci křesťanského nebo židovského náboženství. Ještě před 30 lety se kupříkladu o islámském fundamentalismu mluvilo mnohem méně, než o násilí mezi protestanty a katolíky v Severním Irsku.
Stejně problematické by bylo oficiální zdůvodnění přísnějších kritérií pro lidi z islámských zemí, které by argumentovalo jinou kulturou. Nejenže neexistuje nic takového jako uniformní islámská kultura, a kultura muslima kupříkladu z Turecka či Indonésie se tudíž bude dost lišit od kultury muslima z Jemenu, ale museli bychom také vysvětlit, čím je právě kultura někoho kupříkladu z Turecka větší překážkou pro úspěšnou integraci u nás, než kultura někoho z dalekého Vietnamu.
Pokud bychom chtěli argumentovat převážně bezpečnostními hledisky, bylo by též těžké najít nějaký společný, racionálně obhajitelný jmenovatel. Buď bychom museli přijmout tezi, že každý, kdo přichází z islámského civilizačního okruhu, je potenciálním bezpečnostním rizikem, anebo bychom museli diskriminovat proti lidem přicházejícím z konkrétních islámských zemí, kde momentálně panuje násilí. Jenže právě lidé z takových zemí nejčastěji prchají z dobrých důvodů do bezpečí.
Je tedy jisté, že zpřísnit přistěhovaleckou politiku jen pro muslimy určitě nebude možné zákonnou cestou, pokud si nechceme vysloužit potahování u mezinárodních soudních a dalších institucí. Dobrý pozor na sentimenty podobné těm, které se vynořily z výše zmíněného průzkumu, by si měli dávat obzvláště naši politici.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Zatím to bohužel moc nezvládají. Ať už proto, že čeští politici jsou už tradičně vždy zaskočeni, když se mají vyjadřovat k problémům, které přesahují hranice české kotliny, anebo proto, že si neodpovědně přihřívají politickou polívčičku na rostoucí vlně xenofobie.