Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Je potřeba se bát řecké strany Syriza? - Thomas Kulidakis

Novinky, Thomas Kulidakis

Případné vítězství Koalice radikální levice Syriza, kterou vede Alexis Tsipras, bude znamenat pohromu pro Řeky, eurozónu a všechny ostatní. Tak se zjednodušeně dá shrnout dojem z prohlášení, která nedávno ovládla německá media i politickou scénu v reakci na chystané předčasné volby v Řecku vyhlášené na 22. ledna.

Thomas Kulidakis

Článek

Syriza je téměř jistě vyhraje a prý má v plánu zničit veškerý pokrok dosažený v Helénské republice i měnové unii.

Německý tisk přišel s informací, že podle „vládních zdrojů“ se německá vláda připravuje na možný odchod Řecka z eurozóny. Šéf vládních Křesťanských demokratů kancléřky Merkelové prohlásil, že Řecko již není pro měnovou unii systémově důležité a tak ho netřeba zachraňovat. A Německo se prý v žádném případě nenechá vydírat. Německá vláda si dala načas, ale ve finále její mluvčí Seibert i samotná kancléřka Merkelová prohlásili, že budou usilovat o udržení Řeků v eurozóně.

Finanční trhy promptně zareagovaly a poslaly euro ke dnu. Oslabilo na historické minimum vůči dolaru. Jenomže situace není tak jednoduchá, jak se zdá. Eurozóna se potácí v krizi již čtvrtým rokem a její konec je v nedohlednu.

Za oslabením evropské měny není pouhá obava z vývoje v Řecku, ale také deflace, zásahy Evropské centrální banky a nepříliš utěšivý vývoj evropské ekonomiky jako celku. Navíc, jak napovídá reakce trhů jen na možnost odchodu Řecka, spustila by se lavinová reakce, na kterou by doplatili všichni.

Je tedy Syriza opravdu takovou hrozbou? V podstatě ne. Za prvé Tsipras a jeho hnutí neříká nic nového. Plán vystoupit z podmínek půjček představila dosluhující řecká vláda již na podzim minulého roku. Syriza také podle svých prohlášení nehodlá podnikat jednostranné kroky, ale jednat s partnery. Je si samozřejmě vědoma, že dvakrát do stejné řeky vstoupit nelze. Zatímco před několika lety měli Řekové silnou vyjednávací pozici, dnes již jsou značně oslabeni. Z eura ostatně také vystoupit nechce. Po čem volá, je přehodnocení současného stavu, který je neutěšený.

A v tom má silného zastánce. Francouzský prezident Hollande totiž v reakci na německé prohlášení řekl, že Řekové mají právo si zvolit, koho chtějí. Důležité je, aby plnili své závazky. Jedním dechem ovšem dodal, že je potřeba třeba zkusit nové postupy a přistoupit k prorůstovým opatření. To samé chce Tsipras.

Uplynulé čtyři roky krize totiž prokázaly, že politika „tupých škrtů“ nic neřeší. Jižní státy Unie trpí stále větším dluhem, potýkají se s prohlubující se recesí a obrovskou nezaměstnaností v desítkách procent.

Jestliže je ekonomika tažena veřejnou spotřebou, škrty v sociální oblasti a nezaměstnanost úpadek dále prohlubují. Lidé, kteří nemají práci, nekupují výrobky, firmy proto nevyrábějí, neprodávají, dále propouštějí, tím se snižuje schopnost spotřebitelů nakupovat a krize se dostává do spirály.

Přitom řešení je nadohled. Spočívá v dokončení měnové integrace. Silné Evropské centrální bance, oddělení bankovních a veřejných deficitů, případné restrukturalizaci dluhů zemí v problémech a unijních investicích do infrastruktury, které mohou nastartovat růst a zaměstnanost.

Fiskální pakt, bankovní unie, plán Evropské komise na investici až 300 miliard euro jsou kroky dobrým směrem. Existují zdroje strukturálních fondů, Evropské investiční banky (na spolufinancování jejích projektů by si státy mohly půjčit od ECB) a v neposlední řadě možnost společných evropských dluhopisů.

Thomas Kulidakis

Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.

V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.

Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.

Německá prohlášení šlo číst jako pokus o zasahování a ovlivňování voleb v jiné členské zemi, což je velmi nedemokratické. A také to není potřeba. Problém krize totiž není problém morální, kdo pracuje více nebo méně. Je to problém strukturální, a jak takový se má řešit. Strukturálními změnami, ekonomickými a politickými nástroji a vzájemnou solidaritou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám