S panem Z. J. si dopisujeme léta. Podle toho, jak se vyjadřuje, je to člověk přímý, bez reflexe, toužící po sociální spravedlnosti a po spravedlnosti vůbec. Po vystřílení redakce Charlie Hebdo mi napsal: „Jsem pro to, aby se proti těm muslimským grázlům, kteří si neváží života svého a i nevinných lidí, rázně zakročilo. Oko za oko, zub za zub! Vypátrat jejich hnízda by při současných možnostech neměl být problém a jejich totální likvidace taky ne. A to i s rizikem, že zemřou i jejich nevinní blízcí.“

Poslední věta ve mně okamžitě spustila asociace. Samozřejmě první na řadě bylo „každý Maďar může za to, že je Maďar“. Pak se mi vybavil způsob, jakým v Čečně reaguje na jednání teroristů místní vůdce Ramzan Kadyrov. Jednoduše nechává spálit domy, v nichž žili. Příbuzní mají smůlu. Teď čečenský parlament žádá Státní dumu, aby v těchto případech obsahoval trestní odpovědnost příbuzných speciální zákon.

Proud vědomí mi taky přinesl výrok, který se připisuje biskupu Reginaldovi z Monpeyroux během Albigenské křížové výpravy: „Zabijte je všechny, on už si je pánbůh přebere.“ A nakonec se dostavila strašná scéna z Abuladzeho Pokání, kdy diktátorovi pohůnci přivezou plný náklaďák lidí, jejichž jedinou vinou, kvůli níž přijdou o život, je to, že mají stejné příjmení jako diktátorův nepřítel.

A tak jsem panu Z. J. odpověděl: „Dám příklad. Terorista se bude náhodou jmenovat J. My ho zničíme, ale pro větší jistotu zabijeme taky všechny lidi jménem J. včetně Vás a Vaší rodiny. Berete?“ Dál uvádím naši výměnu názorů: „Pokud bych byl terorista a zabil tisíce nevinných lidí nejen v newyorských dvojčatech, tak to beru.“ – „Nikoli Vy, ale pouze Váš jmenovec.“ – „Vaší reakci nerozumím.“

Asi jsme byli každý, jak se říká, na úplně jiné vlně. Nemá smysl, abych vyčítal: ani sám sobě, že jsem použil nadsázku, ani panu Z. J., že ji nepochopil. Žije ve svém světě, který mu může kdekdo – v dobrém – závidět. Na základě naší korespondence nepochybuji o tom, že je to člověk pracovitý, zodpovědný, se smyslem pro rodinu. A s přístupem k životu, který se, jak se ukázalo, příliš neliší od požehnání křižáckého biskupa: Je možné zabíjet nevinné. Však si to pánbůh nějak přebere.

Nejspíše mi neporozuměl, protože si tak šílenou situaci, jakou jsem popsal, nedovede vůbec představit. Ona scéna z Pokání ale byla skutečná. Takto byli za Stalina v Gruzii fyzicky zlikvidováni všichni lidé se starým knížecím příjmením Amilachvari.