Prezident Miloš Zeman si v podstatné části vánočního poselství dával za pravdu ohledně svých nejprovokativnějších loňských výroků. Budiž mu přáno.

Bohuslav Sobotka a Andrej Babiš přáli obyvatelstvu zdraví a lásku. Všichni pak ve vzácné shodě hovoří o oživení tuzemské ekonomiky, jehož nejviditelnějším projevem je zvýšená ochota domácností utrácet.

Nebýt rozmíšek kolem postojů ke krizi na Ukrajině, byla by selanka takřka dokonalá. Ovšem vlastně i to, že se dělá jiná zahraniční politika v Černínském paláci a jiná na Hradě, je v Česku zavedený folklór, který nikoho nepřekvapuje.

Při podrobnějším pohledu na výsledky kabinetu v uplynulém roce by se důvody k pochybnostem našly. Vždyť například téměř veškeré legislativní plány kabinetu se dostávají do časového skluzu, žádný z důležitých předpisů nenabyl s novým rokem účinnosti. Novela občanského zákoníku se pod torpédy všech připomínkových míst zatím nekoná, předložení zákona o státním zastupitelství se odkládá o půl roku za účelem zásadního přepracování a tak dále.

Vláda je však u moci tak krátce – necelý rok – že jí nedodělky zatím příliš nevyčítá ani opozice. Za rok už v tak výhodné pozici nebude, bez hmatatelných výsledků už se před veřejnost nebude moci postavit.

Ona změna atmosféry ve společnosti (míněno k lepšímu), o níž se v projevech začasté hovořilo, je do určité míry výsledkem i té tematické zdrženlivosti.

Vzpomeňme na poslední předchozí politickou vládu Petra Nečase. Tehdejší koalice se k moci prostrašila poněkud přehnanou démonizací státního dluhu. Miroslav Kalousek rozesílal své slavné složenky, v nichž erární deficit dramaticky rozpočítal na chudáky poplatníky, kteří se nedopustili ničeho jiného, než že po celá léta rozmařilost politiků platili ze svých daní.

Poté dokonce těm zodpovědnějším, kteří si s podporou státu spořili, seškrtal státní příspěvek u stavebního spoření a výnosy zdanil, čímž podlomil elementární důvěru ve stát coby partnera v jakémkoli finančním projektu.

Jedním dechem přitom lákal tytéž občany do druhého pilíře důchodové reformy, v němž by si se všemi garancemi po desítky let spořili do fondu. Není divu, že reforma zcela zkrachovala právě na nedůvěře lidí. Tehdejší restriktivní hysterie může do budoucna posloužit příštím vládám jako ukázka toho, jak si lze nedostatkem smyslu pro umírněnost snadno podřezat vlastní větev.

Kdo se někdy zabýval metodou sugesce, dobře ví, že očekávání jsou do značné míry zárodkem budoucího děje. Jinými slovy, upínat se k budoucnosti s nadějí je perspektivnější než dopředu brblat, že všechno stejně dopadne špatně.

Tak hlavně aby nám to v tom novém roce vydrželo.