KOMENTÁŘ: Proč jsou české Vánoce jen pohádka? – Jiří Pehe

Což o to, pohádkové postavy, které nosí dárky, jako je Santa Claus, Noel, děda Mráz, atd. hrají roli i v jiných kulturách, ale téměř nikde jinde se nesetkáváme s tím, že Vánoce jsou pojímány celkově jen jako Pohádka – nejen pro děti, ale i pro dospělé.

Vánocům coby pouhé Pohádce je u nás důsledně podřízena i mediální dramaturgie. Na televizních stanicích je sice možné najít i přenosy kázání z různých kostelů nebo vážnější debaty o náboženském poselství Vánoc či o náboženství obecně, ale celkově převládají pohádky.

I filmová a televizní nabídka v jiných západních zemích je v době Vánoc vychýlena směrem k moralistním dílům s takříkajíc „vánočním“ vyústěním, ale nikde jinde se nelze setkat s totální nadvládou pohádek jako u nás – navíc často pohádek, které nemají s náboženským poselstvím Vánoc nic společného.

Jsou samozřejmě možná různá vysvětlení, z nichž to nejjednodušší je, že většinově sekulární Češi už dávno usoudili, že Vánoce jsou takříkajíc převážně jen pro děti. Nebo že jsme ještě stále v zajetí mentality z dob před rokem 1989, kdy pohádkový ráz Vánoc byl způsobem, jak v oficiálně ateistické společnosti „podvratně“ trvat na jejich transcendentním nebo, chcete-li, nadpřirozeném charakteru.

Samostatnou kapitolou Vánoc pojatých jako pouhá Pohádka pro děti i pro dospělé jsou pak individuální televizní a filmové pohádky, jimiž jsme každý rok bombardováni. Jak už bylo řečeno, s náboženským poselstvím nemají nic společného, a často ani s obecným poselstvím lásky a dobra, které Vánoce ztělesňují – snad kromě toho, že pohádky mají dobrý konec.

V českých pohádkách se navíc pořád dokola objevuje několik základních stereotypů. Kupříkladu chytrost plebejského „Honzy“, který si zaslouží nějakou tu princeznu. Pomýlení králové ve stylu Stanislava Neumanna z Pyšné princezny nebo Jana Wericha z pohádky Sůl nad zlato. A samozřejmě prohnaní rádcové, kteří odírají jinak hodného krále i prostý lid.

Pokud lze v české filmové pohádce, která se už několik dekád točí v bludném kruhu oblíbených klišé, vysledovat nějaký vývoj, je to nástup „feministických“ princezen. Což je samo o sobě zajímavé, neboť to svědčí o posunu ve vnímání  postavení žen u nás, jehož pohádkové ztvárnění předběhlo poněkud natvrdlou českou politiku.

Ve vztahu k Vánocům je ovšem tím nejzajímavějším postava českého čerta a dalších nadpřirozených bytostí. Čert je u nás obvykle nikoliv ztělesněním Zla. Tedy žádný ďábel, s nímž je nutné se vážně utkat, ale především ztělesnění jakési zvláštní blbosti a rozvernosti.

Čerti v českých pohádkách jsou dětinské bytosti, které, když už se pokusí o něco ďábelského, nakonec narazí na nějakého rozšafného chasníka, nebo prostě Honzu, který si z nich zásadně nic nedělá a nakonec nad nimi zvítězí.

Podobné je ovšem i české pohádkové pojetí Nebe. Andělé a další nadpřirozené bytosti jsou často v českých pohádkách jen neškodní zmatkáři, komické bytosti.

Vertikála, která ve více nábožensky založených společnostech, než je ta česká, dělá z Pekla a Nebe docela vážnou věc, neboť jde o střet sil Zla a Dobra ve vyšším slova smyslu, u nás zcela chybí. Zdá se, že takové vážné rozlišování přitom chybí nejen v českých pohádkách, ale i v běžném životě. Není divu, že když pak někdo, jako byl Václav Havel, vážně řekne, že Pravda a Láska zvítězí, je i on šmahem odmítnut jako součást jakéhosi pohádkového kýče.