KOMENTÁŘ: I kdyby zbyla jen pravda a láska - Josef Koukal

Havel nikdy nebyl v pravém slova smyslu oním ikonickým filozofem na trůně a nepodezřívám ho, že by o takovou nálepku osobně stál. Této charakteristice obrazně i prakticky odpovídal profesor Masaryk.

Havel byl občasně filozofujícím umělcem, navzdory svému obrazu nepraktického snílka velice schopným organizátorem a v nejsilnějších momentech své kariéry - před i porevoluční - pozoruhodně přesným vizionářem.

Václav Bělohradský nedávno v Právu v polemice s Václavem Klausem nad pojmem „havlismus“ upozornil na Havlovy úvahy o budoucnosti tradiční stranické a nestranické politiky v postdemokratické éře, které - byť v nesystematizované, esejistické podobě - předběhly úvahy politologů možná o dvacet let.

Je-li úkolem intelektuála definovat zásadní témata své doby, podařilo se to Havlovi s odstupem mnoha let hned několikrát. Ať už v dramatickém díle ze 60. let, kde dokázal přesně zrcadlit odosobněnost a zmechanizovanost uvažování a jednání člověka v moderním světě, ať už v textech psaných ze soukromého exilu v 70. letech (dopis Husákovi, podíl na textu Charty 77...), tak i v prvních programových prohlášeních Občanského fóra v revolučních časech.

Jeho pozdější úvahy o světové globalizaci, environmentalismu, ale třeba i kolegou zmiňovaném čecháčkovství, sloužily vždy přinejmenším jako impulzy k zamyšlení. Člověk nemusí hned souhlasit se vším, co slyší, může se však nechat k vlastní úvaze inspirovat nebo přímo vyprovokovat.

Pokaždé, když jsem Havla četl nebo poslouchal jeho projevy, někdy excelentní, jindy trochu mudrlantské, jsem si v nich něco k zamyšlení našel. To se o jeho nástupcích říct nedá, do jejich četby jsem se musel často intenzivně nutit.

Havlův životní příběh se všemi romantickými zákrutami od šatlavy po Pražský hrad pochopitelně láká ke zploštění, dovedu si představit, jak zjednodušeně asi pohlíží na jeho dílo veřejnost za oceánem.

Zprávu o smrti Václava Havla jsem před třemi lety přijal ve vlaku cestou do práce, byla neděle, měl jsem službu a udělalo se mi smutno. Uzavřela se důležitá etapa přinejmenším pro životy mých vrstevníků, dnešních čtyřicátníků. V pražských ulicích to bylo znát, do večera se spontánně přes esemesky a maily svolaly tisíce lidí k tichému setkání na Václavském náměstí, nikdo to neorganizoval, zapalovaly se svíčky, vzpomínalo na listopad 1989.

Jestli se ze Sókrata většině lidí vzdor povinné školní docházce vykouří z hlavy vše až na větu „Vím, že nic nevím,“ možná za pár let z Havla zbyde pro většinu z nich ono rčení o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí.

I tak by šlo ale o pozitivní poselství. Kdo z nás se jednou bude moci něčím podobným pochlubit?