Článek
To už je několik dnů, ale pořád se mi to vrací. Dokumentaristka se vyptávala pro televizní pořad k výročí úmrtí Václava Havla. Nakonec z toho vyšlo pár vteřin, v nichž oceňuji Havlův přínos k členství České republiky v EU a NATO. Jinak byly otázky a odpovědi širší. Redakční krácení je v pořádku, ale právě z té nezveřejněné části pochází okamžik, který mi utkvěl v hlavě.
„Podlehl jste také po listopadu 1989 havlomanii?“ zeptala se. Zatvářil jsem se. Natáčení ukončila. A mimo kameru se podivila: „Vy jste nikdy neměl svůj idol?“ V tu chvíli se spojily sféry vůči sobě obvykle nevraživé. Ta pravá kavárna, v níž ovšem sedí maximálně pár stovek jedinců, a ta pravá hospoda s mnohem početnějším osazenstvem. Idol, to je jejich společné. Někdo nade mnou, jehož můžu obdivovat a zhodnocovat to, co pro mě zařídil.
Budiž, lidé jsou různí a dělat mohou, co uznají za vhodné. Myslím si, že uctívání idolů zastiňuje podstatu politiky. Role osobnosti je v ní důležitá jen tehdy, když přispěje k vyřešení základních problémů komunity. Od teorie k praxi: Právě Václav Havel, jehož úlohu v bezpečnostním zakotvení Česka nelze zpochybnit, se podle mě v domácí politice – která nemá s jeho oblíbenými úvahami o nadpřirozenu mnoho společného – nakonec neosvědčil.
Jako intelektuál byl pln hněvu, který mířil na takzvaného Čecháčka. Dobře činil. Vymezení se proti tomu nejhoršímu, co se dá najít v hospodě, patří k práci kavárny. Nikoli však prezidenta. Havel se ale v tomto nezměnil. Výroky o „králikárnách“, v nichž ovšem na sídlištích tehdy žila a žije dodnes značná část národa, o lampě za přiměřenou cenu deseti tisíc korun, když není na pořádnou za dvacet tisíc, a další projevy člověka, který žije pouze ve své společenské bublině, se vtělily do práce hlavy státu.
Prezident není král ani diktátor, sám všechno nezařídí. Ale distanc až pohrdání vůči jisté sortě spoluobčanů, byť ti občas nemusí působit přitažlivě, to je postoj, který dnes zaujímá v obráceném gardu Miloš Zeman. Havlovy zásluhy o vstup Česka do EU a NATO jsou součástí jeho odkazu. Spolu s tím přispěl k pocitu odcizení v nové společnosti, který zachvátil právě ty lidi, kteří dnes v hloubi duše, ale už i veřejně, euroatlantické hodnoty nesnášejí a raději by někoho jako Putina.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Idol jde ruku v ruce s mýtem. Výročí Havlova úmrtí se ozvalo řadou vzpomínek, které z něj dělají dobrotivého filozofa na trůně. Budiž. Ale lze to vidět i jinak.