Je to jen účelové matení pojmů. V komunismu jsme samozřejmě nežili, protože to, co stvořila s pomocí tajné policie i dalších represivních složek a pod vlivem Moskvy státostrana s přízviskem „komunistická“, se příliš nepodobalo tomu, co měli pod pojmem komunismus na mysli Karel Marx a Bedřich Engels.

Přízvisko „komunistický“ se ve vztahu k minulému režimu přece neodvozuje od toho, do jaké míry se podařilo naplnit Marxovu utopii, ale od toho, jakou ideologií se zaštiťoval režim. Ten se sice sám oficiálně označoval v pozdní fázi za „reálně socialistický“, ale reálně socialistický byl asi tak, jako byl komunistický.

Jinými slovy, pojem „komunistický“ není ve vztahu k bývalému režimu používán jako hodnotové měřítko toho, čeho bylo reálně dosaženo, ale jen jako pojem popisující původně totalitní a ke konci už jen silně autoritářský režim, který se zaštiťoval komunistickou ideologií.

Pojem „postkomunistický“ tím pádem také neoznačuje režim, který přišel po reálně dosaženém komunismu, ale režim, který následoval po pádu autoritářského režimu, který se zaštiťoval komunistickou ideologií.

V tomto směru není toto označení nijak zavádějící. Označuje éru budování demokracie, právního státu a trhu, která je ovšem ještě stále značně poznamenána mentalitou a rituály, které si lidé chtě nechtě osvojili během čtyř dekád života v autoritářském režimu, který se zaštiťoval komunismem.

Když kupříkladu Jan Keller tak vehementně popírá existenci komunismu, nelze se ironicky zeptat, co to tedy bylo za stranu, jejímž byl léta členem? Nejmenovala se náhodou Komunistická?

Pokud už tehdy bylo zřejmé, že s komunismem ta strana nemá nic společného, v jaké straně to tedy Jan Keller vlastně byl? A také: proč v ní tedy byl? S ideály, jako byl komunismus, to evidentně nemělo nic společného. S čím tedy?

Když opakovaně píšu, že postkomunismus přejal značnou část mentality komunistické éry, mám na mysli i tuto rozpolcenost a utilitární používání ideologie, idejí i morálky. To vše se přelilo do éry postkomunismu. Různá selhání u nás v posledních 25 letech nejsou jen důsledkem globálních problémů demokracie a trhu, jak rád argumentuje právě Keller, ale do značné míry i názorového cynismu, který jsme zdědili z éry předešlé.