Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Co umí nacionalismus - Jaroslav Šonka

Novinky, Jaroslav Šonka

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Ve zpravodajství posledních týdnů můžeme s vytřeštěným zrakem sledovat, jak funguje nacionalistická propaganda v Rusku, ale také na Ukrajině. Atavizmy, které se projevily i v devadesátých letech na Balkáně, v Evropě vyrážejí stále znovu a pokaždé najdou ochotné publikum. A není to jen aktuální válečný konflikt či politické a fotbalové klání mezi Srbskem a Albánií. Existují i skupiny tzv. euroskeptiků, kteří s fašisoidním zápalem využívají těch, kteří se cítí odsunuti stranou – ve Francii, v Nizozemsku… A útočí se na menšiny, opět se do pozice nepřátel či parazitů dostávají židé či Romové.

Foto: Právo

Jaroslav Šonka

Článek

Je proto zajímavým podnětem, že Národní muzeum na Vítkově do své výstavní síně přizvalo výstavu Zemského archivu Dolního Rakouska, Centra pro výzkum migrace a rakouského Institutu pro historii venkova. Výstava se zabývá našimi německými spoluobčany, dnes již bývalými, kteří byli v roce 1945 vyhnáni do Rakouska. Paralelně probíhá stručné vysvětlení historické a politické situace a historie osobní, historie vyprávěné dnes starými lidmi, kteří ovšem byli v roce 1945 dětmi či mladistvými.

Výstava se nachází ve velké hale muzea, kde je stálá expozice hlavně doby po 1. světové válce, 1. republiky, okupace a osvobození. Návštěvník si tak může uvědomit, že ve vystavené prvorepublikové uniformě s důstojnickou šavlí tehdy mohl vězet klidně spoluobčan německého jazyka. Vyhnání německých spoluobčanů se v rakouské výstavě řeší paralelním pohledem na historické dokumenty, na mezinárodní situaci, a současně pohledem na to, co zažili oni tehdy mladí lidé.

Byly to brutality prvních poválečných dnů, zabíjení civilistů českými „zlatokopy“ či zabavení majetku. Sentimentální je pohled na klíč od domu, který bylo zakázáno vzít s sebou, ale kdosi ho přeci jen chtěl mít na památku. Mezi exponáty jsou i věci, které dnes vypadají či zní paradoxně, jako například plakát s nápisem „U nás se mluví pouze česky“.

Tohle opatření ovšem působí dodnes. Zatímco Rakušané přijeli s texty v němčině a češtině, popisky trvalé muzejní výstavy jsou dodnes v češtině a v angličtině. Snad by bylo možné k vysvětlování první republiky připojit i texty v němčině, tehdy jazyku, který se mohl používat i v parlamentu.

Přijetí těchto uprchlíků v Rakousku ovšem nebylo přátelské. Povolení k práci, penze pro babičku, zapojení do školy, to vše byl v poválečných letech v životě uprchlíků a vyhnanců problém. Ale začalo to třeba i jen hledáním matrace, aby nebylo nutné spát na holé zemi. Ztráta občanství staré vlasti podle dekretu prezidenta Beneše se nekompenzovala na druhé straně hranice nadšeným přijetím či alespoň humanitárním přístupem.

Občanský průkaz, povolení k práci, to nejdříve dostávali jen ti, které Rakousko potřebovalo. U ostatních to trvalo až 10 let. A babička, která se každé ráno ptala, zda už došla její penze, se do své smrti penze nedočkala. Co se stalo s penzijními příspěvky, které zůstaly v Československu? Sloužily jako kompenzace válečných škod. Ale mohla tohle babička pochopit?

Že Národní muzeum pozvalo tuto realistickou a nekonfrontativní výstavu, je obrovský pokrok. Něco se s touto historií musí ještě stát. Po výstavě, při aktuálním zpravodajství o konfliktu na východní Ukrajině, člověku napadne, zda existují plakáty „U nás se mluví pouze ukrajinsky“ či „U nás se mluví pouze rusky“.

Jaroslav Šonka

Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.

Česká republika se s větší či menší razancí zapojuje do mezinárodních aktivit, na ministerstvu zahraničí se peče nová koncepce zahraniční politiky, ale snad nejlepším základem, na němž bychom mohli své působení navenek postavit, by bylo sdělení světu v tom smyslu, že teď již víme, co vše se stalo u nás, a za co neseme zodpovědnost. Pak bychom mohli tvrdit: Podívejte se, takovým příkladem jsme pro okolní svět. Možná nám k tomu pomůže ona výstava rakouských historiků v Národním muzeu na Vítkově.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám