Článek
Sedím v pražské kavárně. Venku, na koleně, se psát nedá, navíc to tam zabraly tisíce lidí. Procházejí se rodiny s kočárky, většími dětmi, pejsky, lidé mladí, středního věku, starší a nejstarší. Poslouchají živou hudbu, zastaví se u stánku, zajdou do kostela. Vidím na Národní třídu. Na moře červených karet. Na ručně psané transparenty. Miloši, končíme! Miloše do koše. Drž už pussynku. Pane důchodče, vraťte se prosím na Vysočinu. Ani Milouše, ani Miloše! Nápisy se slovy, která šířil rozhlasem prezident, neuvádím. Taky tam jsou.
Že by rej kavárenských povalečů? Ti lidé na to nevypadají. Jindy a jinde by se snad ani nepotkali. Sjednotily je dvě věci. Skutečná vůle připomenout, že před pětadvaceti lety nezačalo kapitalistické temno, ale doba, kdy se otevřely šance. Tak to cítí. A také cítí nepřekonatelný odpor k Miloši Zemanovi. Plakát Zeman není můj prezident vyjádřil jejich náladu. Pro některé splývá s Jakešem.
Zeman to chtěl. Jinak by neprovokoval. Navíc ví, že za ním stojí velké množství lidí, pro něž prezidentem zůstane za každých okolností. Jeho řeči rozumějí, zatímco ti lidé, které vidím na Národní třídě, jsou pro ně cizáky.
Takže po pražských oslavách 25. výročí listopadu 1989 na Národní třídě můžeme konstatovat: společnost je vejpůl. Co s tím budeme dělat?
Autoritářští vládci se nejvíc bojí jevu zvaného Majdan. Jak se dívám na tváře lidí, kteří venku demonstrují proti Zemanovi, u nás v této chvíli nehrozí. Záruku vám ale nedá nikdo. Ani v tom, že nebudou pokračovat hradní pokusy tyto lidi vyprovokovat. Aby se připodobnili prezidentovi a převzali nejen jeho výrazivo, ale také neomalenost v rozdělování společnosti. Jinými slovy nelze zaručit, že rozkol nebude růst.
Dějinné procesy vypadají jako osud, před nímž je člověk malinký. Ale každý velký problém v historii někdy začínal, vyvíjel se, zabíral stále větší prostor, protože mu to společnost dovolila. Je minimální naděje, že se prezident začne chovat jinak. Neexistuje ani zkušenost, které by mohli využít jeho odpůrci, aby se trhliny mezi lidmi neprohloubily až k otevřené zášti. Ústava byla ušita tak, že Zeman je prakticky neodvolatelný.
Alexandr Mitrofanov
Komentátor. Zabývá se vnitropolitickým děním a tématy spojenými s vývojem v Rusku. Získal Cenu křepelek (1994), Cenu Ferdinanda Peroutky (2000), Cenu Karla Havlíčka Borovského (2015) a Cenu Jiřího Ješe za komentář (2016). Vydal knihy Za fasádou Lidového domu (1998) a Politika pod pokličkou (2002, s Markétou Maláčovou), podílel se na sborníku Bludné cesty sociální demokracie (2005). Je aktivní jako mikrobloger @AlexandrMitrofa.
Je tady ale nová prezidentská volba. Za dlouho. Zvlášť dlouhá se ta doba může zdát lidem, které vidím teď z okna. Ale jediným korektním východiskem je najít svého kandidáta a zvolit ho. Majdan je možné zdálky podporovat anebo hanět. Zažít ho by u nás nejspíš nikdo nechtěl. I proto, že státní moc je v takové chvíli obvykle v převaze.