KOMENTÁŘ: K imperiální politice se nevrátil jen Putin, ohrožuje i dálný východ - Alex Švamberk

Putinův přístup k Ukrajině a ještě předtím v roce 2008 ke Gruzii připomíná postup carského Ruska při rozšiřování svého území, než ho definitivně zastavila porážka v rusko-japonské válce v roce 1905. Rusko však není v tomto pojetí politiky osamocené. Imperiální politiku tvrdě uplatňuje především Čína, která v posledních letech stupňuje tlak na své slabší sousedy, vůči nimž má územní nároky. Je mezi nimi i Japonsko, které ale samo vznáší územní nároky. Nejenže s Čínou od roku 2012 tvrdě soupeří o ostrůvky Senkaku, (čínsky Ťiao-jü), na které vznáší nároky i Tchaj-wan. Tokio také požaduje po Koreji ostrovy Tokdo (japonsky Takešima). V nových japonských učebnicích jsou už označovány za japonské a zdůrazňují se v nich historické nároky císařství.

Putin tedy nepřišel s ničím novým, pouze s imperiální politikou síly slavil zatím největší úspěchy, když letos anektoval Krym, protože po rozpadu bipolárního systému začaly slábnout Spojené státy a objevilo se mocenské vakuum.

Ani přístup Číny není nijak nečekaný, uplatňovala ho po staletí. Některým sousedům sice ponechávala nezávislost, ale vazalské státy ji musely platit, což byl případ Koreje. Jakmile se po nástupu Maa v polovině 20. století Čína konsolidovala, pokračovala v tradičním přístupu. Tchaj-wan, kam se po porážce uchýlili poražení nacionalisté, vždy považovala za součást Číny, která jen dočasně není pod správou Pekingu. A její opětovné ovládnutí Tibetu je dobře známo. Čína považuje Tibet za svou součást a požaduje, aby to celý svět akceptoval. Většina jí to neodepírá, protože Čína je ekonomickou velmocí, kterou se vyplácí si předcházet.

Požadavky Pekingu však jdou mnohem dál. Jihočínské moře považuje za vlastní. Peking považuje za čínskou filipínskou mělčinu Scarborough, kterou nazývá ostrovy Chuang-jen, i Spratlyovy ostrovy, o které se dělí Filipíny, Brunej a Malajsie, stejně jako Paracelsovy ostrovy, které získala po válce s Vietnamem v sedmdesátých letech.  V roce 2012 už na jednom z Paracelsových ostrovů, Jung-sing Tao,  založila nové město, které má být správním střediskem pro celou požadovanou oblast Jihočínského moře a kde se už chová jako doma, což ukázalo letošní vyslání těžní věže k jednomu z ostrovů. Oblast je nejen bohatá na ryby, ale pod dnem se nacházejí zásoby ropy a plynu, jichž se Číně nedostává.

Loni také Peking rozšířil nad Východočínským mořem, kde leží ostrůvky Senkaku, svou identifikační zónu protivzdušné obrany. Letadlům jiných zemí nebrání do oblasti vlétnout, ale požaduje, aby se identifikovala. Američané sice okamžitě vyslali do oblasti své bombardéry a Čína nezareagovala, ale současně Washington doporučil leteckým přepravcům, aby Číňanům vyhověli. Korea to odmítá, neboť má také svůj spor s Čínou, která po ní považuje útes Jeodo.

Obavy zemí, na jejichž území si Peking klade nároky, rostou. Čína dávno není zaostalým kolosem, který je nebezpečný jen kvůli vlastnictví jaderných zbraní a pohrdání lidskými životy, takže její ohromná armáda mohla za cenu obrovských ztrát zastavit v roce 1951 i postup Američanů v Koreji.

S rostoucí silou hospodářství roste i vojenská moc Číny. Do výzbroje zařadila nejen protilodní střely s plochou dráhou letu, které mohou ohrozit americké nosiče letadel, ale i vlastní letadlovou loď, což rozhodně není obranný prostředek. Vyzkoušela i antirakety schopné ničit satelity a vyvíjí bojová letadla kategorie stealth páté generace.

Slabší a chudší Filipíny se kvůli tlaku Číny opakovaně obracejí na mezinárodní organizace a požadují, aby zasáhly, protože před zákonem si mají být mocní i slabí, chudí i bohatí rovni. Bohužel mezinárodní organizace spíše oslabují, takže si silnější státy prosazují své nároky.

Čína ale není ve své politice osamocena. Japonsko také vznáší územní nároky. Nejznámější je případ Kurilských ostrovů, které obsadil Sovětský svaz na konci války na základě dohody spojenců, že Japonsko nebude moci mít území mimo čtyři hlavní ostrovy. Moskva sice v roce 1956 podepsala rusko-japonskou smlouvu, podle které měla Tokiu vrátit Habomajské ostrovy a ostrov Šikotan, ale neučinila tak, i když v roce 2004 platnost smlouvy potvrdila. I spor o vlastnictví Senkaku pochází z různých interpretací dohody spojenců z druhé světové války.

Japonsko však vznáší i nároky vůči Koreji na ostrůvek Tokdo (Takešima), jehož připojení předjímalo anexi Koreje v roce 1910. Všechny tyto oblasti jsou už v nových japonských učebnicích zakresleny jako japonské a zdůrazňují se v nich i historické nároky císařství.

Země vycházejícího slunce se přitom neustále odmítá plně se omluvit za válečné zločiny z druhé světové války a považuje se kvůli americkému bombardování za její oběť, a ne za jednu ze zemí, která světový válečný požár rozpoutala.

Větším nebezpečím jsou ale záměry Tokia změnit své sebeobranné síly v regulérní armádu. Letos vláda premiéra Šinzó Abého dosáhla změny v interpretaci ústavy, která dosud umožňovala nasazovat vojáky jen v případě napadení. Nyní tomu tak může být i v případě „kolektivní sebeobrany“, kdy by byl napaden i nějaký ze spojenců Japonska a mimo území císařství.

Oblast Dálného východu tak stále více připomíná sud s prachem. Jasně že jde o jen relativně bezvýznamné ostrovy, u nichž ani nemusí ležet tak velké bohatství, jak si mnozí představují. Války však vznikaly i z mnohem malichernějších důvodů, stačí z takovéhoto skaliska udělat symbol a zmanipulovat lid.

Lokální mocnosti se předhánějí v nakupování nejmodernějších zbraní, což obvykle zdůvodňují nebezpečím ze strany Severní Koreje.  Japonsko si koupilo nejmodernější systém protiraketové obrany Aegis. Když si objednalo nejmodernější americká bojová letadla F-35 Lightning II, udělal okamžitě totéž i Soul, i když mu ještě loni připadala příliš drahá a zbytečná.

Není divu, že Barack Obama hned po nástupu do Bílého domu zdůraznil, že lidnatá a ekonomicky mimořádně vyspělá asijskopacifická oblast se stala prioritou americké zahraniční a bezpečnostní politiky. Spojené státy už neuvažují o stažení svých jednotek z Koreje ani o opuštění základen v Japonsku. Nové své vojáky dislokovaly v Austrálii. V tomto případě Obama věděl, co dělá.

Ovšem udělal to za cenu snížení amerického vlivu v Evropě, čehož využil Putin. Anexe Krymu a ruské vměšování do dění na Ukrajině ohrožují stabilitu v Evropě, přesto ale rostoucí napětí na Dálném východě představuje mnohem větší hrozbu, která by neměla dopady jen lokální, ale globální. Pouhé přiblížení se ke konfliktu by mělo značný dopad na světové trhy, což by okamžitě pocítila i Česká republika.