KOMENTÁŘ: Proč bouchají muničáky? - Martin Koller

Při každé nekontrolované explozi munice je na vině s velkou pravděpodobností lidský faktor. Obvykle se jedná o porušení bezpečnostních předpisů, výrobní vadu munice, nebo záměrný zločin.

Muniční sklady jsou již od první světové války stavěny tak, aby se minimalizovala možnost následků exploze.

Obvykle se skládají z více budov, které jsou dislokovány v terénu, a to v takové vzdálenosti od sebe, aby nedošlo k přenosu exploze detonační vlnou. Pokud možno je využíván členitý terén pokrytý stromy, které tlumí tlakovou vlnu a omezují rozlet munice a jejích komponentů při výbuchu. K tomu přispívá limitované maximální množství munice v každé budově, a to v závislosti na druhu a typu munice nebo výbušnin. Budovy jsou konstruovány obvykle tak, že tlaková vlna výbuchu směřuje vzhůru. Na jejich střechách a kolem nich je systém hromosvodů. Některé třaskaviny jsou ukládány v limitovaných množstvích v podzemních kobkách, které mají v podstatě plně eliminovat tlakovou vlnu výbuchu.

V budovách a okolí jsou umístěny nebo instalovány hasicí zařízení nebo systémy v souladu s platnými předpisy. Do skladu nesmí vstupovat nikdo se zápalkami, zapalovači nebo jinými možnými zdroji ohně. Každý sklad má hasičskou jednotku tvořenou ze zaměstnanců a úzkou kooperaci s hasiči v okolí. Kolem některých budov bývají navršeny zemní valy, které omezují možnost šíření tlakové vlny a rozletu střepin nebo dílů munice.

V letním období jsou skladové budovy větrány, aby nedocházelo k přehřátí výbušnin uvnitř. Dále jsou denně prováděny kontroly každé budovy skladu z hlediska možnosti porušení bezpečnosti nebo skladovacího režimu konkrétní munice a výbušnin. Vedou se o tom zápisy. Armádní sklady jsou oploceny a obvykle hlídány kamerovými systémy. Strážní se psi se ukázali ve srovnání s tím příliš nákladní.

Pomineme-li nepříliš pravděpodobný teroristický útok, pád letadla, demonstrativní sebevraždu některého ze zaměstnanců z důvodu psychických problémů či pomsty, zakrytí nějaké nezákonnosti či pojišťovací podvod, zbývá ještě několik možností.

V první řadě se jedná o nehodu nebo nedodržení bezpečnostních pravidel. Podle dosažitelných informací nepoužívala sklad armáda, ale privátní firmy, které se tam nalézaly v pronájmu.

Je pravděpodobné, že tam měly uskladněné výbušniny a munici určenou k prodeji na vnitřním trhu pro export nebo na delaboraci. Podle televizních záběrů se ve skladu nalézala dělostřelecká a letecká munice a nelze vyloučit ani samostatné výbušniny, iniciátory a pyrotechnický materiál. K tomu je třeba zdůraznit, že především u pyrotechnického materiálu, některých průmyslových trhavin a střelných prachů dochází při delším skladování k chemickým změnám, včetně růstu citlivosti.

Nejnebezpečnější je z tohoto hlediska klasický dynamit, který ve vysokých teplotách může „potit“ nitroglycerin.  Potom je extrémně nebezpečná i běžná manipulace.

Je logické, že takový materiál se musí v souladu s bezpečnostními předpisy skladovat ve specializovaných skladech. Dokonce i prodejci zbraní a střeliva nesmí skladovat v prodejnách například větší množství střelného prachu pro přebíjení nábojů, takže potřebují specializované sklady. Stejně by se měly skladovat i větší objemy takzvané zábavní pyrotechniky. Přitom především levná asijská produkce se nevyznačuje přehnanou stálostí a bezpečností.

Naopak vojenská munice typu dělostřeleckých granátů, bomb a raket je většinou značně odolná. Jejich zapalovače vydrží pád na tvrdý povrch i z několika metrů. Kovové dělostřelecké nábojky poskytují po určitou dobu ochranu střelnému prachu před ohněm. Výjimkou jsou polospalitelné nábojky tankové munice a beznábojnicové výmetné náplně dělostřelecké munice. Trhaviny v dělostřeleckých granátech a hlavicích raket a řízených střel rovněž po určitou dobu nereagují na růst teploty.

Některé trhaviny, především TNT v ohni prostě shoří. Delší působení ohně však iniciuje rozbušky tvořící základní součástí zapalovačů. To vede k explozi trhaviny, která se může řetězově šířit přenosem detonační vlny.

Výjimku tvoří ve vojenském materiálu iniciátory, třaskaviny, některé druhy vysoce brizantních trhavin a některý další ženijní a pyrotechnický materiál, především palníky, rozbušky a bleskovice, tedy materiál výrazně citlivý a oheň a v některých případech i na tlak nebo úder. Bezpečnostním rizikem je rovněž záměna výbušnin.

Zažil jsem jako frekventant pyrotechnického kurzu, že došlo k záměně TNT za jinou trhavinu citlivou na oheň. Nepoznali to pracovníci muničky ani dva pyrotechnici.

Trinitrotoluen se likvidoval pálením, kdy se prostě zažehnul pomocí střelného prachu. V uvedeném případě ovšem došlo k explozi a jen náhodou se nikomu nic nestalo.

Záměny značení na muničních obalech jsem zažil i v další praxi. Není příliš pravděpodobné, že by někdo ve skladu delaboroval či rozebíral (ilegálně) munici, například pro výrobu suvenýru, ale zcela vyloučené to není. Podobní amatéři končí často tragicky. Známým vojenským nešvarem bylo kdysi i topení v kamnech náložkami TNT. Jenže některé náložky měly uvnitř počinová tělíska z pentritu, která se nesnášejí s ohněm. Je otázka, zda všichni kdo pracovali ve skladu, byli opravdu zodpovědní odborníci.

Rutina vede občas k pitomému hazardování z frajeřiny. Zažil jsem případ, kdy lektor kurzu ženijních prací učil frekventanty spojovat rozbušku s pentritovou zápalnicí skousnutím v zubech. Přitom rozbušky jsou citlivé na tlak i úder. Vyšlo mu to. Dalším problematickým materiálem mohou být československé ruční granáty RG-4. Některé série byly již před dlouhou dobou vyloženě nebezpečné z hlediska manipulace. Proto se likvidovaly. Ovšem do doby zničení se nalézaly ve skladech a musely se přepravovat.

Rozsah exploze a trvání celé havárie vedou k myšlence, zda nebyly překročeny limity z hlediska množství skladovaného materiálu. Ať již z jakéhokoli důvodu, lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že za výbuchem muničního skladu se skrývá lidský faktor. Jak policejní pyrotechniky, tak armádní specialisty EOD z Bechyně i odjinud každopádně čeká nelehký úkol.