Článek
A hned si to odskákala – při svém ekonomickém vzdělání a praxi neumí počítat a poukazuje na diskriminaci žen v diskusi, která se neudála. Prosím, uklouzla a „bylo jí to spočítáno“! Leč na podstatu jejího vystoupení – zklamání nad parlamentní kulturou při jednání a vystupování našich suverénních zástupců – nikdo VĚCNĚ nereagoval.
Vždycky, když se vytvoří nový Parlament, mám chuť věřit, že s tím starým odešly neduhy tohoto slovutného sboru. Ten chaos, odbíhání z jednací síně a kvapné přiběhnutí pouze ke zmáčknutí knoflíku hlasování, veselé debatování během jednání (a hlavně v předsálí), hraní her na počítači či provozování jiné zábavy, a naprostý nezájem o to, co jiný poslanec nebo člen vlády za řečnickým pultíkem hovoří…. Jako malé děti musí být proto poslanci uklidňováni ke klidu, k dochvilnosti, k zachovávání elementárních pravidel slušnosti… Takového zástupce jsem jako „lid obecný“ za sebe do Parlamentu České republiky však neposla.
Svého času jsem byl požádán, zda bych pro školu, kde studoval můj syn, nemohl zprostředkovat návštěvu Poslanecké sněmovny, aby žáci poznali, jak pracuje náš nejvyšší zastupitelský sbor. Rozmluvil jsem to těm dobrým lidem, neboť bych tím narušil jejich autoritu a kázeň, kterou ve škole požadují. Jak by mohli chtít po žácích, aby se soustředili na výklad, pozorně sledovali přednášejícího, nebavili se při vyučování a nezaobírali se jinými studentskými zábavami, když by viděli „ty nejvyšší“, jak si vesele v lavicích žvaní, baví se mezi sebou a neposlouchají řečníka…?!
Z titulu své tehdejší funkce jsem měl možnost mnohokrát se zúčastnit jednání našich zákonodárců, od budovy příznačně nazvané „mezi divadlem a muzeem“ nad Václavským náměstím, až po možnost ztrácet se v bludišti paláců naší sněmovny na Malé straně. Zažil jsem tolik nedochvilnosti (ač jsme byli pozvaní na jednání na přesně stanovenou hodinu) a nezájmu o projednávané věci, že mně z toho bylo trapně.
Paní Šlechtová, ač se nestala ministryní způsobenou volbou lidem, řekla přesto „za nás lid“ velmi decentně několik lidsky cítěných pravd. Neměla být proto zatracena „z vůle lidu“, ale pozorně vyslechnuta. A její slova by měla rezonovat v myslích těch, kteří se z vůle lidu chovají tak, jak lid, který je volil, jistě nechtěl.
Jan Dubenský
Právník, který většinu svého profesního života spojil s armádou. Dlouhé roky zastával funkci vojenského prokurátora, později přešel na ministerstvo obrany.
Věnoval se rehabilitačním procesům, například případu generála Václava Prchlíka.
Publikoval v Kriminalistickém sborníku a Československé kriminalistice, několik let byl odborným redaktorem rezortního časopisu Vojenská prokuratura a Prokuratura.