Článek
Co hůř, podílel se tak na vytváření nepříznivého obrazu vojáků tím, že jsou zlovolně dáváni do souvislosti s drogami a jinými trestnými činy. Poslankyně Černochová tak dala průchod věci již téměř nevídané: vlasteneckému zápalu spojenému s požadavkem na společenskou angažovanost umělecké tvorby.
Bohužel ale ve svém svatém rozhořčení nepostřehla – a patrně ne jen ona sama – pár důležitých momentů. První je poněkud dětinský předpoklad, že herec by měl ve svých rolích být v souladu se svým občanským (zde i politickým) životem. Jedině tak lze vysvětlit její poznámku, že kdyby Stropnický byl ministrem školství nebo dopravy, vůbec by jí jeho role nevadila.
To znamená, že ostatní ministři mohou mravní kredit českých vojáků zpochybňovat bez omezení? Ponechme stranou otázku, zda by pak vůbec někdo mohl hrát něco nedejbože tak odpudivého, jako je vrah.
Mnohem podstatnější je, že paní Černochová přehlédla, co se v seriálu může říkat o vojácích v zemích, kde má armáda možná ještě vyšší prestiž a úctu, než je tomu v Česku.
Dobrým příkladem budiž druhá řada dánského seriálu Zločin. Zná paní poslankyně nějakou jinou tak mírumilovnou zemi, která nasazuje tak vysoké počty vojáků do zahraničních misí, a kde jsou zároveň na vojáky kladeny tak vysoké mravní nároky, než je Dánsko?
A teď to hlavní: předpokládám, že USA můžeme pokládat za stát, který si své armády mimořádně váží. Brání ale tato všeobecná úcta směrem k příslušníkům ozbrojených sil vzniku filmů a seriálů, v nichž se někteří vojáci dostávají do role těžkých zločinců? Téměř každý týden nějaký takový film nebo epizodu vysílají i české televize.
Libor Stejskal
Vědecký pracovník Střediska bezpečnostní politiky při Centru pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
V letech 2008-2009 působil jako bezpečnostní expert Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Lógar v Afghánistánu a v letech 2010 - 2011 jako člen komise pro přípravu Bílé knihy o obraně.
Věnuje se bezpečnostní politice, roli občanů v zajišťování bezpečnosti a v bezpečnostním systému, ozbrojeným silám ČR a vojenské historii, ale také environmentální bezpečnosti a ochraně krajinného rázu.
Ministr Stropnický několika větami v roli policejního vyšetřovatele samozřejmě společenskou vážnost Armády ČR neohrožuje. Někteří politici by si ale měli dát pozor, jak „závažné“ téma si vybírají ke zviditelnění. Armáda podle průzkumů veřejného mínění žádné takové rozhořčené obhájce naštěstí nepotřebuje.