Otázka, KDO za to může, vedla k názorům, jaké to máme psychiatry, když tohle dopustí, načež si ministryně spravedlnosti ihned „došlápla“ na soudy, které o propuštění z ústavní do ambulantní péče rozhodují, což vedlo k odmítavé reakci soudců, bedlivě střežících svoji nezávislost.

U nás v Česku je typické, že se letité problémy řeší „šmahem ruky mávnutí“ teprve tehdy, když se něco závažného stane a veřejnost je pobouřena. Kšefty s alkoholem se začaly důsledně řešit, když jsme se nemohli téměř dopočítat mrtvých, školy, které nemají dostatek peněz na slušné zaplacení svého personálu, by měly být najednou střeženy jako bankovní domy, soudci cynicky pouštějící vrahy do ulic pak neprodleně potrestáni a psychiatři jako šarlatáni zatraceni…

Podívejme se na daný problém střízlivýma očima příslušných paragrafů. Nejsme ve středověku, a proto nemůžeme pachatele trestného činu, který není pro nepříčetnost trestně zodpovědný, ani poslat na šibenici, ani zavřít do vězení… Trestní zákon má pro takový případ, pokud je pobyt takového pachatele na svobodě nebezpečný, ustanovení o možnosti uložení ochranného opatření – v tomto případě ochranného léčení (§ 99). Podle povahy nemoci a léčebných možností uloží soud ochranné léčení buď ústavní, nebo ambulantní.

Při rozhodování soudu o nutnosti a formě ochranného léčení jsou důležité lékařské zprávy o zdravotním stavu pachatele, znalecké posudky znalců psychiatrů a výslech znalce k potvrzení znaleckého posudku před soudem.

Uložení ústavního léčení není na věky. Zákon stanoví, že trvá jen do té doby, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však na dvě léta. Pokud by v této době nebyla léčba ukončena, musí soud rozhodnout o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však opět nejdéle na dvě léta. Zdravotnické zařízení, kde se ochranné léčení vykonává, je povinno podat soudu, pokud pominou důvody dalšího trvání léčby, návrh na propuštění pacienta z léčby nebo na změnu ústavního léčení v další léčení ambulantní formou.

Tento návrh může podat i státní zástupce nebo osoba, na níž se toto léčení vykonává. Soud je povinen o takovém návrhu rozhodnout.

Pokud uložené ochranné léčení neplní svůj účel a nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti, zejména v případě, kdy pachatel ze zdravotnického zařízení utekl, užil násilí vůči zaměstnancům nebo jiným osobám ve výkonu tohoto léčení nebo opakovaně odmítl vyšetřovací nebo léčebné výkony nebo jiným způsobem projevil svůj negativní postoj k léčení, má soud možnost uložit tzv. zabezpečovací detenci, která se vykovává ve specializovaném ústavu se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými a vzdělávacími programy. I výkon této detence je pod kontrolou soudu.

Je nepochybně správné s rozvahou a chladnou hlavou posoudit případ uvedené vražedkyně a zkoumat, zda byl dodržen zákonný postup a pro rozhodování soudů shromážděny dostatečné a kvalifikované podklady. Ačkoli nejsem lékař a problematiku léčení psychiatricky nemocných vidím takříkajíc zvenku, je třeba důrazně upozornit (a divím se, že se v tomto směru dosud neozvali psychiatři) na nedostatky v materiálním a personálním zabezpečení psychiatrické péče.

Soudy vám potvrdí, jak problematické je mnohdy rychlé umístění pachatele do již nařízené ústavní nebo ambulantní léčby, jak přetížená a poddimenzovaná jsou příslušná lékařská pracoviště a s jakými problémy se potýkají!

Nezaznamenal jsem skutečnosti, jak v daném případě probíhala po řadu měsíců u pacientky od propuštění z ústavu ona ambulantní péče – zda to byla péče soustavná, systematická, odborně na výši, která by měla možnost zaregistrovat změnu v psychickém stavu oné ženy, a včas a účinně na ni reagovat! Když vidím přeplněné čekárny v našich státních zdravotních zařízeních a utahané doktory, kteří musí „zvládnout“ denně desítky pacientů, mám obavu, že příslušná ambulantní psychiatrická léčba podle toho vypadala…

Více než na líbivá gesta a mediálně vděčná prohlášení by se příslušní politici spolu s odborníky měli zamyslet nad stavem realizace ochranné psychiatrické léčby u nás. Potrestat jednotlivce – bude-li zjištěno jejich pochybení – je jednoduché. Náročnější je změnit systém a hlavně jeho náležité zabezpečení. Máme schopné a erudované psychiatry. Musíme jim však vytvořit podmínky pro to, aby mohli svou práci kvalitně vykonávat. Samotné paragrafy, kde je všechno hezky vyřešeno, nikoho neochrání.