Článek
Třebaže pro udělení koncese existují určité kvalifikační předpoklady, chybí především soustavná kontrola nad nimi. Že se nejedná o nějakou marginální otázku, svědčí fakt, že podle dostupných údajů u nás funguje kolem 4500 různých subjektů nabízejících služby v této oblasti, které disponují nikoli malou armádou asi 56 000 zaměstnanců, na jejichž kvalifikaci žádné větší nároky stanoveny nejsou. Nelze tedy říci, že by tu bylo úplné právní vakuum, spíše je tu jen málo „právního vzduchu“.
Vláda se nyní pokouší do tohoto stavu zavést regulaci zákonem. Předně by se mělo vědět, co jednotlivé činnosti bezpečnostní vůbec zahrnují, a co je klíčové, mohl by je vykonávat jen ten, kdo k tomu bude mít licenci ministerstva vnitra. To bude při jejich udělování spolupracovat se zpravodajskými službami a policií, což by mělo zajistit, že ji nedostane ten, kdo by mohl ohrozit bezpečnostní zájmy republiky nebo veřejný pořádek, bezpečnost osob či majetku a dalších důležitých hodnot. Licence bude dávána na dobu nejdéle 10 let a může být odňata např., poruší-li provozovatel závažným způsobem nebo opakovaně stanovené povinnosti.
Zákonem by měly být stanoveny i kvalifikační předpoklady, jak pro ty, kteří budou na tomto úseku podnikat, tak i pro jejich zaměstnance, zahrnující mimo jiné bezúhonnost a povinnosti projít lékařskou prohlídkou, takže by se zde neměl uplatnit neurotický svalovec, který rád na potkání mlátí lidi.
Za pozornost stojí to, že v případě výkonu ochrany osob a majetku a převozu peněz budou mít zaměstnanci právo požádat každého, aby nevstupoval do chráněného objektu nebo jej opustil, a vůči zlodějům v obchodech budou moci použít oprávnění, aby jim vydali věc, o níž je důvodné podezření, že ji ukradli. S tím pak bude souviset i možnost, aby dotyčného v rámci institutu krajní nouze zadrželi do příjezdu policie.
Bezpečnostní služby si bude možno objednat na základě písemné smlouvy a právě jen objednateli lze sdělit získané informace, zejména osobní údaje, a ostatní bude muset zlikvidovat. To vše je ještě kryto povinností mlčenlivosti, která stíhá jak provozovatele, tak i zaměstnance, a to o všem, o čem se při výkonu bezpečnostní činnosti dozvěděli (což samozřejmě nebude možno uplatnit např. vůči orgánům činným v trestním řízení).
Každý zákon by byl bezzubý, jestliže by nad povinnostmi, které ukládá, nebyl dozor a nehrozily sankce. Obojí bude v gesci ministerstva vnitra. Pokuty se nezdají být příliš brutální, půl miliónu zaplatí prosperující firma jako nic, citelněji se jí však dotkne možný zákaz činnosti a odnětí licence.
Představa, že ihned po přijetí tohoto zákona, což by se mělo stát v horizontu měsíců, přestanou komplikace, je iluzorní, protože takto právo prostě nefunguje. Určitě však bude přinejmenším přidáno na právní jistotě střeženým obchodům, jejich zákazníkům a vlastně i nevěrným partnerům.
Pavel Mates
Působí na vysokých školách, kde přednáší právo a zvláště správní právo. Napsal řadu odborných knih a publikoval větší množství článků ve vědeckých časopisech domácích i zahraničních.
V roce 1992 byl soudcem Ústavního soudu ČSFR, v současnosti je členem rozkladových komisí několika ústředních orgánů státní správy a podílí se v rámci orgánů Legislativní rady vlády na přípravě právních předpisů.
Učí na Vysoké škole finanční a správní Praha a Fakultě sociálně ekonomické UJEP Ústí nad Labem.