Keller se ptá, jakými znaky se musí vyznačovat určitý režim, abychom ho s jistotou mohli označit za fašistický, a neviděli tak v takovém režimu svého spojence. Nabízí pak výčet některých jevů na Ukrajině, které dle jeho názoru evidentně mohou tuto zemi řadit k fašistickým režimům.

Do tohoto výčtu zařadil následující jevy: fašistické síly obsazují některá místa ve státní správě; oficiální místa na Ukrajině oslavují člověka, který se pro mnohé stal symbolem krajní nesnášenlivosti a masakrování národnostních menšin; z parlamentu v Kyjevě byli násilím vyvlečeni právoplatně zvolení poslanci; jeden poslanec byl zbit a hozen do popelnice; vláda, která vznikla za použití násilí, ostřeluje a bombarduje nejen separatisty, ale i vlastní civilní obyvatelstvo; u některých jednotek byly na zástavách zdokumentovány nacistické symboly.

Keller vyzývá Přibáně, aby prozradil, jaké znaky musí mít režim, abychom ho mohli prohlásit za fašistický. Do té doby, než Přibáň tak učiní, můžeme prý označovat režim na Ukrajině diplomaticky jako „ušpiněnou demokracii“ Je to ironická narážka na to, že Přibáň razí termín „ušpiněná lidská práva“ proti těm, kdo tvrdí, že lidská práva jsou jen západní ideologie ospravedlňující nejrůznější zločiny.

Jelikož ale Keller nastolil svoje otázky a pochyby nejen ve formě přímé polemiky s Přibáněm, ale i obecněji, jistě uvítá, když mu odpovědi na jeho palčivé otázky ohledně Ukrajiny nabídnou i jiní autoři než Přibáň. Zde jsou.

Je Ukrajina fašistická?

Začněme tím, že Kellerův výčet jevů, které ze současné Ukrajiny podle něj evidentně činí fašistický stát, je značně účelový a nepřesvědčivý.

Za prvé: to, že lidé, které lze označit jako fašisty, obsazují některá místa ve státní správě nebo dokonce ve vládách, nečiní z dané země fašistický stát.

V Itálii byla v jednu chvíli spojencem vládnoucího Silvia Berlusconiho neofašistická Národní aliance Gianfranca Finiho. V Rakousku spoluvládli jeden čas extrémně pravicoví Svobodní. Na Slovensku byla součástí koalice vedené Robertem Ficem Slovenská národní strana, vykazující mnohé znaky, které Keller považuje za fašistické, včetně adorace některých bývalých politiků fašistického Slovenského státu. V Polsku byl součástí vládní koalice Andrzej Lepper s jeho extrémistickou Sebeobranou. V Maďarsku má nemalé slovo fašistická strana Jobbik. V Německu sedí v některých spolkových zemích v parlamentech neonacisté, kteří evidentně tíhnou k historickému odkazu Adolfa Hittera.

Činí to z těchto zemí fašistické země?

Za druhé: pravda, parlament na Ukrajině byl „restrukturován“ bez řádných voleb-- v důsledku revolučního dění na Majdanu. Keller ovšem zapomíná zmínit, že někteří poslanci spříznění s Viktorem Janukovyčem nebyli „vyvlečeni“ jen proto, že si to usmysleli jacísi fašisté, ale proto, že Janukovyč a spol. nařídili v určitém okamžiku palbu do demonstrantů, která vyústila v masakr lidí, kteří jako fašisté věru nepůsobili. Jako „fašistický“ převrat to nezní.

Za třetí: současná ukrajinská vláda nevznikla za použití násilí; vznikla v důsledku násilí. Prezident Porošenko byl demokraticky zvolen, vláda bude brzy obměněna na základě svobodných voleb.

Tato vláda i prezident Porošensko možná mohli postupovat při boji se separatisty jinak, ale otázka je jak? Na rozdíl od skvěle vycvičených „separatistů“, z nichž mnozí byli Rusové na „dovolené“, dostávající nejmodernější vojenskou techniku z Ruska, měla ukrajinská vláda k dispozici jen špatně vycvičenou, těžkopádnou armádu, prošpikovanou ruskými agenty, která neměla k dispozici specializovaná komanda vlastních „zelených mužíků“, aby separatisty zneškodnila chirurgickými zásahy bez ztrát na životech civilistů.

Co je fašismus?

Pokud jde o znaky fašistického režimu, uvádí se nejčastěji autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý nacionalismus, militarismus, jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky. 

Ukrajina ani při nejlepší vůli tyto znaky nenaplňuje, kromě snad vypjatého nacionalismu, který se v ní ale probudil teprve při střetu s Ruskem. Zato všechny výše zmíněné znaky perfektně vystihují situaci v Rusku.

Vladimír Putin je ztělesněním autoritativního a vůdcovského principu par excellence. Nikdo na Ukrajině s ním nemůže v tomto směru soutěžit.

Zatímco na Ukrajině je nacionalismus spíše obranou reakcí na vnější agresi a konflikt s mocným Ruskem, v Rusku se už dávno stal novou státní ideologií. Kupříkladu Krym byl obsazen pod praporem obhajoby práv a zájmů etnických Rusů kdekoliv. Tato politika „půdy“ a „krve“ je tradičním znakem fašistických a nacistických režimů.

Militarismus jako další znak fašismu najdeme na Ukrajině (při stavu ukrajinské armády navíc spíše jen jako zbožné přání) opět jen v reakci na vnější intervenci.

Zato v Rusku je militarismus už nějakou dobu zcela oficiálním trendem. Nejde jen o to, že Rusko vydává na zbrojení oficiálně 4 procenta HDP, přičemž dalších až okolo 25 procent státního rozpočtu je ukryto v tzv. utajených kapitolách. Jde i glorifikaci ozbrojených sil, roli generálů a bezpečnostních složek v kremelské mašinérii, harašení zbraněmi vůči okolním zemím.

Možná nejdůležitějším znakem fašismu je pak nedemokratický korporativismus. Tedy násilné potlačení opozice i názorových rozdílů ve prospěch jednoho státního „svazku“, tedy umělé jednoty. To se týká nejen zglajchšaltovaných médií, poslušně šířících státní propagandu, potlačení politické opozice pod záminkou nutnosti hájit jednotně zájmy státu i národa, ale i ekonomiky, v níž je potlačena tržní pluralita, protože i ta má sloužit především státu.

Ruští oligarchové už byli dávno přinuceni, aby sloužili Kremlu. Ti, co se chovají příliš nezávisle, jsou rychle semleti s pomocí kriminalizace, pokud včas neuprchnou do exilu. Pár jich ale záhadně skonalo i v exilu.

Ukrajinští oligarchové jsou ve srovnání s těmi ruskými jen malé ryby. Navíc ani současný ukrajinský prezident, sám označovaný za oligarchu, nemá prostředky, aby ostatní oligarchy donutil k takové poslušnosti, jakou vykazují ruští oligarchové vůči Kremlu.

Doufejme tedy, že se podařilo Janu Kellerovi nabídnout alespoň několik odpovědí na jeho palčivé otázky ohledně fašismu. Pokud chce opravdu vědět, jaké znaky musí nějaký režim splňovat, aby mohl být považován za fašistický, lze mu poradit, ať se zaměří spíše na Rusko než Ukrajinu. Ta má jistě mnoho problémů, včetně svých fašistů. Ti tam ale na rozdíl od Kremlu zatím nevládou.