Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Mezi generálem Pavlem a europoslancem Kellerem - Jiří Pehe

Novinky, Jiří Pehe

Náčelník generálního štábu Armády České republiky generál Petr Pavel, který byl o víkendu zvolen zástupci 28 zemí do čela vojenského výboru NATO, což je druhý nejvyšší post v Alianci, si těsně před tímto vpravdě historickým úspěchem České republiky na mezinárodním poli vysloužil kritiku od europoslance za vládní sociální demokracii Jana Kellera.

Foto: Milan Malíček, Právo

Článek

Tomu se nelíbila tato generálova slova: „Buď budeme pevnou součástí Aliance a můžeme se spolehnout na pevné garance, anebo se svými postoji budeme stavět na periférii a pak musíme počítat s tím, že odezva spojenců vůči nám bude jako k periférii.“

Keller se ironicky ptá, kdo v Alianci bude vyhodnocovat, nakolik jsou naše postoje disciplinované. Navíc si prý až dosud myslel, že článek pět smlouvy států NATO, podle kterého je útok na jednu zemi útokem na celou Alianci, platí bezpodmínečně. Nyní se prý dozvídá, že opravdovou podporu mohou očekávat pouze ti, kteří nesklouznou do pochybností.

Podle europoslance generál Pavel soudí, že bychom měli postavit naše hodnoty nad dílčí pochybnosti. Jenže co pak prý ale budeme dělat s lidmi, mezi jejichž hodnoty patří právo na to, zachovat si chladný rozum a nevěřit fanaticky jednom jedné straně. Tedy lidem, kteří raději dvakrát měří, než se jednou řízne.

Od generála Pavla se prý Keller dozvěděl, že takoví lidé jsou naším hlavním nebezpečím. On sám prý ale také patří mezi takové „tvárné bábovky“.

Má totiž hlubokou nedůvěru k lidem, kteří dokážou disciplinovaně zatlačit jakékoli pochybnosti. Má obavy z lidí, kteří s vojenskou řízností tvrdí, že před námi stojí jediná volba, buď budeme držet hubu a krok, anebo nás naši spojenci hodí přes palubu.

Kellerova kritika přišla v týdnu, který se sice uzavřel zvolením Pavla do jedné z nejvyšších mezinárodních funkcí, kterou kdy nějaký Čech zastával, ale který začal tím, že Keller hlasoval v Evropském parlamentu proti asociační smlouvě mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Tu podpořila naprostá většina europoslanců z frakcí lidovců, socialistů a liberálů. Keller měl prý ale pochybnosti o tom, zda takovou smlouvu uzavírat před ukrajinskými parlamentními volbami, takže nakonec hlasoval proti - spolu s europoslanci převážně z řad extrémní pravice a levice.

Jelikož jak Pavel, tak i Keller coby lídr eurokandidátky naší nejsilnější vládní strany reprezentují současný vládní establishment Česka na mezinárodní scéně, zaslouží si jejich naprosto rozdílné postoje několik poznámek.

Tak především se zdá, že Keller je ke generálovi Pavlovi dosti neférový. Ten vůbec nemluvil o tom, zda fanaticky věřit, či nevěřit jen jedné straně - kupříkladu v současném konfliktu Ukrajiny s Ruskem. Pouze zdůraznil, že pokud jsme součástí nějaké aliance a ta dojde - i navzdory panujícím pochybnostem v částech politických i intelektuálních kruhů jednotlivých členských zemí - k dohodě o nějakém postupu, máme takříkajíc „držet basu“.

V případě, že tak nečiníme, NATO nás jistě nebude trestat tím, že nás odmítne chránit podle článku pět smlouvy NATO v případě napadení. Jenže činnost NATO je mnohem širší než jen tento článek: pohybuje se od výměny citlivých informací a technologií, přes společná cvičení a zahraniční mise, až po společné vojenské základny na území členských států.

Výběr generála Pavla do druhé nejvyšší pozice v NATO dokládá, že česká armáda má v NATO navzdory své podfinancovanosti i poměrům na české politické scéně dobrou pověst a je považována za platný článek Aliance. Chce se ale ironicky poznamenat, že tomu je tak hlavně proto, že její generálové nejsou tvárné bábovky a nechovají se v rámci NATO jako čeští vládní politici doma nebo Keller v europarlamentu.

Chladný rozum, který vzývá Keller, může mít různé podoby. Na jedné straně kupříkladu takovou, že při všech svých možných vnitřních pochybách o různých mezinárodních konfliktech nakonec nadřadí v důležitých věcech loajalitu k Alianci nebo k EU sestávající v obou případech z 28 demokratických zemí svým partikulárním zájmům a intelektuálním výbojům.

Na straně druhé může mít chladný rozum podobu kupříkladu takovou, že se důsledně řídí vlastními názory, zásadně nevěří jenom jedné straně, pochybuje. Jisté je, že se takový rozum určitě nehodí k povolání generála, a pokud by armáda nějaké země snad měla být řízena takovými „tvárnými bábovkami“, chraň ji pánbůh.

Otázkou také je, zda se tento druh rozumu hodí do demokratické politiky. Pochyby jsou lidské a téměř podmínkou k tomu, aby byl někdo považován za intelektuála.

V politice je ale v určitém okamžiku třeba se umět v zájmu konsenzu umět zařadit. Hlasovat kupříkladu v tak symbolické a zásadní věci, jako je asociační smlouva s Ukrajinou, proti demokratické většině spolu s poslanci reprezentujícími politické extrémy vyžaduje opravdu „chladný“ rozum.

Je též otázkou, kde je hranice mezi rozumem a tím, že je politik skutečně jen „tvárná bábovka“.

Někomu se tak mohou jevit mediální prohlášení premiéra země o tom, že si nepřeje základny NATO na našem území, aniž by je nám někdo konkrétně nabízel, nebo mediálně avizované snahy vyjednat si výjimky z dalšího kola sankcí proti Rusku (které prý stejně nefungují) jako projev chladného rozumu. Někomu ale spíše jako projev „tvárné bábovky“, která se řídí nikoli státnickými úvahami, ale v prvé řadě strachem ze situace ve vlastní straně.

Jiří Pehe

Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.

Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).

Jeden také může argumentovat, že podíváme-li se do historie, „tvárné bábovky“ na nejvyšších místech v politice nám zavařily možná ještě více než ti, kdo fanaticky věřili jen jedné straně. Na to, že české „tvárné bábovky“ udělají v politice v historicky těžkých okamžicích správná rozhodnutí, nemáme prostě moc štěstí.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám