Článek
Západní politici si dost dobře nevědí s tímto způsobem ozbrojené agrese rady. Dohadují se kupříkladu, zda mají už nyní mluvit o invazi, kdy je podle různých zpráv na východní Ukrajině několik tisíc neoznačených ruských ozbrojenců, nebo zda invaze by nastala teprve v okamžiku, kdy by na Ukrajinu vtrhly řádně označené divize ruské armády.
Politici tak volně míchají pojmy, jako je agrese, občanská válka nebo hybridní válka. Ty ovšem označují za normálních okolností velmi rozdílné situace.
Zejména pojem „občanská válka“ je problematický. Navozuje totiž dojem, že na východní Ukrajině spontánně povstala část populace proti Kyjevu. V klasické občanské válce by to znamenalo, že selhala politická řešení o urovnání vztahů jedné části populace téhož státu s druhou, reprezentovanou mocenským centrem, načež došlo v té části populace, která v jednáních s centrem nedosáhla svého, k ozbrojenému povstání.
Jenže i to, co někteří nazývají „občanskou válkou“ na Ukrajině, je od samého počátku jaksi „hybridní“. Nikdo totiž dosud neví, zda ozbrojenci, kteří začali obsazovat úřady v některých městech v Luhanské oblasti a Doněcké oblasti a vyhlašovat vlastní vládu, byli místní vzbouřenci, nebo zda už tehdy šlo o ruské „dobrovolníky na dovolené“. Pokud to byli převážně místní vzbouřenci, není jasné, odkud získali výzbroj a výcvik.
Každopádně se zdá, že se už vystřídaly dvě až tři generace různých velitelů, politických lídrů a „ministrů obrany“ obou oblastí, mezi nimiž byli lidé, které místní neznali a kteří po splnění svých úkolů zase zmizeli – zřejmě zpět do Ruska. Symbolem se stal záhadný Igor Strelkov.
Pokud bychom ale i přesto zůstali u pojmu „občanská válka“, jisté je, že když ukrajinská armáda začala v této válce vítězit, „občanská válka“ se najednou změnila v „hybridní válku“, v níž separatisté s pomocí tisíců ruských „dovolenkářů“, bojujících s moderní technikou, zatlačili Kyjev do defenzivy.
Od začátku tohoto konfliktu jsme přitom slyšeli, že řešení lze nalézt jen u „jednacího stolu“. Občanskou válku prý nemůže ani jedna strana vyhrát, je třeba nalézt diplomatické řešení. Kdyby šlo a klasickou občanskou válku, znělo by to logicky.
Jenže Kyjev se – také vcelku logicky – dlouho vzpíral tomu, že by měl vyjednávat se separatisty, kteří se ve skutečnosti zdáli být řízeni Moskvou, a hledat řešení, které by ve svých výsledcích nemohlo než zabetonovat faktické rozdělení Ukrajiny, které zinscenoval Kreml.
Bylo prostě poněkud protismyslné vyjednávat se separatisty, a tvářit se tedy, že jde o mírové řešení občanské války, když se ozbrojené povstání proti Kyjevu jevilo být zcela v režii Moskvy. Ta se přitom jako jedna z faktických stran konfliktu případných přímých vyjednávání odmítala účastnit, protože tvrdila, že občanská válka na Ukrajině probíhá bez její účasti.
Kyjev byl nakonec dotlačen k příměří a jednání o „mírovém plánu“ hybridní válkou, kterou začal prohrávat, když Moskva zjistila, že ve hře na klasickou „občanskou válku“ separatisté ztrácejí pozice. I Moskva s “mírem“ evidentně souhlasila pod tlakem. Hrozba sílících sankcí Západu, kterému se invaze maskovaná jako „hybridní válka“ nezamlouvá, přece jen zřejmě byla příliš silná, ač Kreml tvrdí, že sankce hravě ustojí.
Výsledkem je Porošenkův mírový plán, který na jedné straně zabetonovává územní rozdělení Ukrajiny, ale na straně druhé, pokud by nějakou dobu vydržel, by poskytl Kyjevu možnost získat za dohledu OBSE kontrolu nad hranicemi s Ruskem a zbavit se cizích ozbrojenců.
Problémem je, že i tento mírový plán je „hybridní“. Tedy že strany, které ho uzavírají, nejsou faktickými stranami konfliktu. Málokdo totiž věří, že separatisté jednají z vlastní vůle a že nejsou jen nástroji Moskvy. Ta ale přímým signatářem mírového plánu není, jen ho prý zatím podporuje.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
I proto bude velmi těžké plnění plánu kontrolovat. Navíc dohody s představiteli separatistů v Luhanské oblasti a Doněcké oblasti nemusí nutně znamenat, že konflikt najednou nevypukne třeba v okolí Oděsy nebo někde jinde v pásmu území, které Kreml nazývá Novorusko a které by spojilo Rusko s Krymem a Podněstřím. Zdá se tedy, že po hybridní vláce nás čeká v lepším případě jen hybridní mír, který jen těžko vydrží.