Článek
Zajímavé je, že pan Rasmussen jaksi přehlédl či zapomněl, že takových formací už má několik. Takže nic nového, pouze bojovná rétorika pro odborně neznalou veřejnost, takový militární balet. Již v roce 1960 byly vytvořeny takzvané Mobilní síly Velitelství spojeneckých sil v Evropě. Jejich úkolem bylo zastrašování a obrana. Mimochodem jejich nevalnou úroveň kritizoval ve svých pamětech známý americký generál Norman Schwarzkopf. Následně došlo k jejich zrušení. V období 1991 až 2002 existoval takzvaný Sbor rychlé reakce, což byl v podstatě transformovaný britský svazek známý jako Britská armáda na Rýně (BAOR).
Aktuálně služebně nejstarší a pravděpodobně nejakceschopnější je francouzsko-německá brigáda vytvořená již roku 1989. Má kolem 6 000 vojáků, přičemž se jedná a o pěšáky, specialisty průzkumu a dělostřelecké podpory. Dále je k mání EUROCORPS, který tvoří opět kolem 6 000 vojáků z Německa, Francie, Španělska, Belgie a Lucemburska. Spolupracuje několik dalších států. Úkoly jsou podobné.
Nejnovější jsou kombinované spojené expediční síly (CJEF) Francie a Británie, které existují od roku 2010. Přesné počty vojáků nejsou upřesněny. Úvar se má skládat z pozemního, leteckého, námořního a logistického segmentu. Mimochodem Francie získala prostředky na vybudování svého segmentu mimo jiné tím, že zrušila 400 míst svých vojáků, kteří se vesměs jako vyšší důstojníci a generálové neužitečně povalovali za královské platy na různých velitelstvích NATO. V praxi se totiž ukázalo, a to platí nejen pro Francii, že tamní vojáci a diplomati byli nakonec více poskoky nadnárodních zájmů než obhájci vlastní země.
Hlavní formací jsou síly rychlého nasazení NATO NRF (NATO Response Force), jejichž formování začalo po summitu NATO v Praze roku 2002. V současné době mají kolem 20 000 vojáků, přičemž cílový stav by měl být až 25 000. Dlouhodobě jsou ovšem hluboko pod plánovanými počty. Na toto téma se dokonce konalo účelové zasedání v rámci NATO v roce 2012. Celkově se má jednat o osm mnohonárodních sborů, které mají tvořit základ nové struktury NATO. Uvedené informace potvrzují, že budování nových útvarů je již dlouho plánovanou, tedy značně vyčpělou novinkou.
Do sil rychlého nasazení přispívalo původně 15 států NATO dohodnutými počty vojáků v ročních rotacích. Naše republika se od roku 2003 účastnila téměř každý rok jednotkami a útvary specialistů, především chemiků, CIMIC (vojensko-civilní humanitární odborníci) a elektronického průzkumu v síle od 3 do 727 vojáků. Podílejí se rovněž státy mimo NATO, konkrétně od roku 2008 neutrální Finsko, 2013 neutrální Švédsko a 2010 Ukrajina!
Tedy v médiích vytrubovaná nová spolupráce Finska a Švédska není velkou novinkou. A s Ukrajinou vedení NATO evidentně počítalo už řadu let. Od roku 2010 se podílejí rovněž Litva, Lotyšsko a Estonsko společným praporem BALTBAT. Aktivita pobaltských státečků tedy opět není žádnou novinkou.
Budování nové divize, pokud se podaří dosáhnout stanovených počtů, bude jen plněním plánu. První informace jsou navíc trochu zmatečné. Uvádí se počty od 10 000 do 25 000 vojáků a účast Dánska, Nizozemska, Norska, Litvy, Lotyšska a Estonska a Kanady. Podle jiných informací figuruje Británie místo Kanady. Upřesnění se možná dočkáme až v rámci summitu. Otázkou bude bojeschopnost divize.
Stačí připomenout, že miniaturní pobaltské armády nemají tanky ani letectvo a letecké hlídkování (Air pollicing) platí státy, které nad nimi hlídkují. Naši republiku to stojí pokaždé více než 50 miliónů jen přímých nákladů. Kdo tedy bude platit pobaltskou část divize? Vojenskou hodnotu pobaltských států tvoří pouze fakt, že zajišťují prostory pro vylodění vojsk NATO na Baltu. V dosavadních formacích rychlého nasazení, především těch funkčních působí sousedské státy, které mají aspoň relativně kompatibilní výzbroj. Při pohledu na seznam zúčastněných států pro novou divizi je situace zcela opačná.
Martin Koller
Diplomat a podplukovník v záloze. Vystudoval Vysokou vojenskou velitelsko-technickou školu v Martině a také Filosofickou fakultu University Karlovy. V armádě působil jako výzbrojní náčelník a také technický analytik.
V roce 1993 odešel do civilu a pracoval jako obchodní rada a charge d’affair na misi v Kuvajtu a Iráku. Později působil jako analytik na ministerstvu obrany.
Je autorem několika publikací s armádní tematikou, podílel se na založení prezentační akce české armády Bahna.
Důležitým faktorem jsou rovněž úkoly rychlých divizí a schopnost jejich plnění. Hlavními úkoly jsou totiž většinou evakuace, protiteroristické operace, embarga a podpora diplomacie, případně humanitární operace. Nic z toho se v podstatě nehodí do války se silným a odhodlaným protivníkem. Úspěch je možný pouze proti výrazně slabší obraně, a to jen s dalšími armádami NATO, nejlépe americkou za zády. Mnohdy se nelze zbavit dojmu, že veškeré slavné síly rychlé reakce jsou pouze zhmotněnou výmluvou ke snižování počtů standardních bojových formací NATO, které byly vždy zaměřeny na obranu v rámci doktríny Aliance. Důvodem jsou obyčejné úspory.