Zeptal se ironicky, v čem prý spočívají takzvané evropské hodnoty. „Podpora státního převratu na Ukrajině, uchopení moci se zbraněmi a potlačování těch, kteří nesouhlasí, za pomoci ozbrojených sil – co to je? Evropským kolegům je třeba připomenout jejich vlastní ideály,“ dodal Putin.

Podle něj by se mělo začít diskutovat o vytvoření státu pro jihovýchodní Ukrajinu, který by chránil legitimní zájmy tamních obyvatel. Mír prý nenastane, dokud neskončí operace ukrajinských sil proti separatistům.

Tato Putinova slova jsou pozoruhodná hned z několika důvodů. Nejen proto, že po období mlžení ohledně toho, co Rusko na východě Ukrajiny vlastně chce, konečně otevřeně řekl, že cílem má být vytvoření jakéhosi nového státu.

Jsou pozoruhodná též proto, že je pokaždé náznakem silné frustrace z toho, že se věci nevyvíjejí podle plánu, když nějaký diktátor, který demokracií otevřeně pohrdá, začne demokratickým zemím vyčítat, že zrazují demokratické ideály.

Á propos, jaké evropské hodnoty EU konkrétně vlastně na Ukrajině zradila? Unie nabídla Ukrajině asociační dohodu, k níž ji nijak nenutila, ani nutit nemohla. Prezident Viktor Janukovyč tuto dohodu na poslední chvíli pod tlakem Kremlu odmítl podepsat, čímž spustil revoluční dění na Majdanu. Ačkoliv země EU obecně sympatizovaly s tímto děním (koneckonců jeho étos byl silně proevropský), EU nepodporovala násilný „státní převrat“.

Naopak: představitelé tří evropských zemí dohodli ve snaze ukončit revoluční vření s prezidentem Viktorem Janukovyčem plán na vypsání předčasných voleb, který se ovšem vzápětí zhroutil ve světle zpráv o střelbě do demonstrantů na Majdanu, které obrátily proti Janukovyčovi i část ukrajinské armády.

To jsou fakta. Není známo, že by některý evropský státník nutil Janukovyče, aby ze země uprchl kvůli sílící revoltě, kterou střelba do demonstrantů vyprovokovala. Asi věděl, proč prchá.

EU mohla samozřejmě trvat na dohodnutém plánu s tím, že se má Janukovyč vrátit zpět, ale bylo prostě pozdě. I proto, že z dokumentů nalezených v Janukovyčových luxusních sídlech se vynořoval obraz obrovské korupce.

A je zde ještě další rovina vývoje na Ukrajině. „Státní převrat“ zbavil Ukrajinu proruského Janukovyče, ale nebyl namířen proti etnickým Rusům. Jediným demonstrativně nepromyšleným krokem nového režimu bylo přijetí jazykového zákona omezujícího používání ruštiny jako úředního jazyka. Nikdo, dokonce ani ultranacionalistické síly, které se na Majdan nabalily, ale neorganizoval pogromy na Rusy.

Přesto Rusko ospravedlnilo svůj zábor Krymu, jímž brutálně porušilo řadu platných mezinárodních dohod nutností chránit etnické Rusy. Přitom Kreml lhal o přítomnosti svých vojáků stejně, jako lže nyní.

Zatímco „zelení mužíčci“ na Krymu byli prý jen neuvěřitelně dobře vyzbrojení a vycvičení domácí separatisté (jako hrdinové z řad ruské armády byli vyznamenáni Putinem až později), nyní prý bojují na východní Ukrajině ruští vojáci ve „ve svém volnu“! Vysvětlováním toho, jak se jim podařilo na „dovolenou“, kterou tráví válčením, přivézt tanky, děla a minomety, se Kreml neobtěžuje.

Právě proto, že demokracii vůbec nerozumí (natož aby měl právo o demokratických hodnotách kázat), si Putin evidentně myslí, že veřejnost na Západě může opíjet stejným rohlíkem, který mu docela dobře zatím slouží v Rusku.

Toto soustavné ruské lhaní by bylo možné přejít s tím, že lež je tradičním nástrojem ruské politiky. Jenže když Putin zároveň poučuje Západ o demokracii, přejít to nelze. K demokratickým ideálům totiž patří i potřebná míra pravdomluvnosti, kterou přes všechny naše problémy transparentní politické procesy v pluralitní společnosti obstojně zajišťují.

Jenom diktátor, který o demokracii opravdu nic neví, může s klidnou tváří tvrdit, že EU, složená z 28 demokratických zemí, v nichž ve všech panuje velká míra vnitřní kontroly veřejnosti nad politikou, by mohla nepozorovaně zorganizovat státní převrat na Ukrajině.

Pokud jde o Putinův plán vytvořit na jihovýchodní Ukrajině nový stát, byl by zcela legitimní, kdyby ho Rusko, spolu s nějakými relevantními politickými silami na východní Ukrajině, předložilo k demokratické diskusi v rámci mezinárodního společenství. Jinými slovy: kdyby namísto Ruskem sponzorované ozbrojené revolty nejprve vznikly na východní Ukrajině silné politické subjekty, které by požadovaly odtržení demokratickou cestou, ocitl by se Kyjev v případě neochoty zabývat se takovými požadavky v mezinárodní defenzivě.

To se ale nestalo. Mnozí z nás si pamatují záběry z tehdy ještě prosperujícího Doněcku, v němž ozbrojení „separatisté“ obsadili několik budov a žádali nezávislost. I mnozí ruskojazyční obyvatelé Doněcka nad jejich počínáním kroutili udiveně hlavami. Jisté je, že právě tento ozbrojený terorismus, nikoliv až následná ofenziva ukrajinské armády, v podstatě zničil šance na politické řešení postavení východní Ukrajiny.

I proto je dost nepraktické, když právě země, která ozbrojené povstání na východě Ukrajiny zinscenovala a dodnes ho podporuje, přičemž teď už víceméně otevřeně posílá na východ Ukrajiny „na dovolenou“ svoje vojáky, žádá „vyjednávání“ a mír. Právě tato licoměrnost nepatří k moderním evropským hodnotám, a i proto EU dál zpřísňuje protiruské sankce.

K evropským hodnotám naopak kupříkladu patří otevřený demokratický proces, který může, ale nemusí vést k odtržení Skotska od Velké Británie. I východní Ukrajina mohla mít za přispění Ruska takovou možnost, pokud by o to měli obyvatelé východní Ukrajiny zájem. Jenže Rusko nespoléhá na evropské hodnoty, o kterých nás nyní Putin poučuje.

Mnozí politici i obyčejní lidé v Evropě by možná dokonce i dnes neměli nic proti vytvoření nového státu na jihovýchodě Ukrajiny. Zdá se to být vzhledem k rozdílům mezi východem a západem země docela logické. Dokonce i mnozí Ukrajinci ze západu země by si nejspíš oddechli, a třeba by jim ani nevadilo, že takový stát je jen ruskou loutkou. To by ale musel být Putin schopen přesvědčit Ukrajinu i EU, že tím jeho výboje končí, a že budoucnost takto okleštěné Ukrajiny je budoucností suverénní země. Že tedy zcela závisí na její politické reprezentaci, zda případně vstoupí do EU či NATO.

Jenže ruskému lídrovi, který poučuje Západ o demokratických hodnotách, bohužel není možné věřit o nic víc, než bylo záhodno věřit Adolfu Hitlerovi v Mnichově, kde ujišťoval, že záborem Sudet nastane konečně mír. I kvůli této historické lekci je dobře, že Západ tentokrát ujišťování diktátora většinově nevěří.

Že by „appeasement“ – tedy s pomocí ústupků vyjednaný „mír pro naši dobu“ – mohl tentokrát fungovat, kupodivu věří jen političtí premiéři v několika středoevropských zemích, včetně nástupnických států té, která byla obětí Mnichova. Ukazuje se bohužel, že když někomu přerazíte páteř, už se obvykle plně nezahojí.