KOMENTÁŘ: Kurdové na prahu nezávislosti - Alex Švamberk

Kurdové už v červnu oznámili, že za stávající situace, kdy je část Iráku okupována radikály Islámského státu, se soustřeďují na získání samostatnosti. Těžko očekávat, že by od ní nyní ustoupili v rámci zachování roztříštěného Iráku, když o ni usilují desetiletí. Paradoxně by tak obdržené zbraně, určené k boji proti Islámskému státu mohly posléze posloužit i pro uhájení samostatnosti Kurdistánu.

Rozhodnutí pomoci Kurdům a poskytnout jim výzbroj je pochopitelné. Islámský stát snažící se obnovit chalífát, postavený na přísném výkladu islámského práva šaría v jeho maximálním rozsahu, představuje jedno z největších rizik současnosti. Bojovníci džihádu jsou mnohem méně vyzpytatelní než ty nejhorší režimy dneška, protože jsou motivováni pokrouceným výkladem víry, jehož součástí je zdůrazňování posmrtné odměny pro ty, kdož padnou při šíření islámu.

Postup Islámského státu se sice přes léto zpomalil a Bagdád už aktuálně ohrožen není, ale sunnitským radikálům se podařilo upevnit svou kontrolu nad dobytými územími a získat i další. Zejména dočasné ovládnutí mosulské přehrady a směřování na Irbíl, kde sídlí pobočky mnohých mezinárodních organizací, vyvolávalo značné obavy, stejně jako mohutná vlna uprchlíků, kterých může být podle OSN až 1,5 miliónu.

Snaha Iráku porazit Islámský stát neuspěla. Nepovedlo se mu to ani na začátku roku v Ramádí a ve Fallúdži, kdy byl Islámský stát v Iráku a Levantě, jak si tehdy říkal, ještě slabší. Neuspěl ani jeho letní protiútok na Tikrít po bleskové červnové ofenzívě sunnitských radikálů, kteří ovládli většinu severu Iráku, i když Bagdád získal z Ruska bitevníky Suchoj Su-25. V úterý 19. srpna se zastavila i poslední ofenzíva.

Jen kurdští pešmergové dokázali Islámskému státu vzdorovat, takže se mu během červnové ofenzívy nepodařilo dobýt žádné město na území kurdské autonomie. Když se o to sunnitští radikálové pokusili, byli rychle zahnáni zpět. Kurdové navíc dokázali zajistit Kirkúk, který je historickým centrem Kurdistánu, ale nebyl zahrnut do autonomie, i okolní ropná pole.

Islámský stát už v Sýrii poznal, že jakmile se pokusí ovládnout území obývaná Kurdy, čelí tvrdé reakci, zatímco arabská sunnitská města získával bez větších bojů, protože jejich obyvatelé nebyli naklonění šíitské vládě, jež sunnity potlačovala. A šíité představují z náboženských důvodů – radikálové je vnímají jako odpadlíky – primárnějšího nepřítele než sunnitští Kurdové.

Začátkem srpna se však po útocích na severoirácká města Sindžár a Zumár, obývaná náboženskou skupinou jezídů, začalo ukazovat, že i Kurdové by mohli přestat být schopni vzdorovat bojovníkům džihádu, kteří z iráckých skladů v dobytých městech získali moderní americkou výzbroj. Ve druhém srpnovém týdnu se Spojené státy rozhodly nejen shazovat z letadel humanitární pomoc jezídům uprchlým do hor, ale také podnikat útoky ze vzduchu na jednotky Islámského státu a především poskytnout přímou vojenskou pomoc Kurdům.

I když padaly výzvy, že Kurdové mají bojovat spolu s dalšími Iráčany, lze si to jen těžko představit vzhledem k rozpolcenosti země, kde nejrůznější politické skupiny věnují větší pozornost boji o moc ve zmenšujícím se Iráku než boji s dobře vyzbrojeným Islámským státem.

Prezident autonomního Kurdistánu Masúd Barzání už 1. července oznámil, že plánuje v následujících měsících uspořádat referendum o nezávislosti. Mluvil opatrně, ale jasně: „Všechno, co se nedávno stalo, ukazuje, že dosažení nezávislosti je právem Kurdistánu. Od teď nebudeme zakrývat, že je to naším cílem. Irák už je fakticky rozdělený. Máme v této tragické situaci setrvávat?“

O týden později se prohloubila roztržka mezi kurdskou autonomií a dosluhujícím iráckým premiérem Núrím Málikím, který se kvůli plánům na referendum pustil do Kurdů a obvinil je, že na svém území poskytují bezpečné úkryty bojovníkům Islámského státu a starají se více o své zájmy než o bezpečnost Iráku.

Kurdové se ohradili. Jejich mluvčí zdůraznil, že v autonomním Kurdistánu není pro povstalce z Islámského státu žádné místo. Ministr zahraničí irácké vlády Kurd Hošjar Zibarí zopakoval, že země už je stejně rozdělena na část kurdskou, bagdádskou a „černou“, tedy ovládanou bojovníky z Islámského státu, bojujícími pod černými prapory.

To, že Kurdové, jichž je nejméně 20 miliónů, zatím další jednoznačné kroky k samostatnosti nepodnikli, neznamená, že by se jí zřekli. Jenom postupují uvážlivě, protože si jsou vědomi toho, že samostatný Kurdistán má mnoho odpůrců. Proti je především Turecko, na jehož území žije početná kurdská menšina, která po desetiletí bojovala za samostatnost.

Turecko po pádu režimu iráckého prezidenta Saddáma Husajna podniklo několik útoků na irácký Kurdistán kvůli tomu, že se tam skrývali bojovníci separatistické turecké Kurdské strany pracujících (PKK). Napětí polevilo až loni, když se podařilo uzavřít mezi Ankarou a PKK příměří.

I tak ale Turci tvrdě reagovali na Barzáního plán uskutečnit referendum. „Nejsme pro žádnou formu nezávislosti, která by mohla poškodit (iráckou) jednotu. O tom není třeba diskutovat. Turecko podporuje teritoriální celistvost a politickou jednotu Iráku,“ konstatoval nejmenovaný turecký představitel.

Proti je i Írán, na jehož území také žije kurdské menšina a který se obává toho, že po vyhlášení samostatného Kurdistánu by se mohla kurdská část Íránu odtrhnout a spojit s Kurdistánem.

Přesto ale vše nasvědčuje tomu, že na sžíravém bonmotu – kupujte si mapy Iráku, brzy nebudou, protože nebude ani Irák – něco je.

Zřejmě tak skončí historie země, která je dědictvím tajné dohody Francie, Británie a Ruska z roku 1916 o rozdělení části Osmanské říše, takzvané Sykes-Picotovy smlouvy. Podle ní získala Británie do své správy Jordánsko a větší část Iráku i Kuvajt a Francie Sýrii, Libanon a sever Iráku i kurdskou část Turecka.

Rozdělení na mandátní území nebralo ohledy na etnické a náboženské složení obyvatelstva v oblastech, což se ukázalo v posledních letech jako velký problém právě v Iráku a již dříve v Libanonu.

Paradoxem je, že jedním z cílů Islámského státu je odstranit dopady Sykes-Picotovy smlouvy. Mapa chalífátu počítá s původním rozdělením oblastí podle etnik a náboženských skupin. Západní a střední část Turecka by se opět jmenovala Anatolie. Počítá i s Kurdy – východně od Anatolie by ležel Kurdistán zabírající sever dnešního Iráku a západní část současného Íránu, jenž by nesl tradiční jméno Chúrasán.