Článek
Policejní manévry na Úřadu vlády tak po celém roce intenzívního vyšetřování našly své „ocenění“ v podobě nepravomocných rozhodnutí soudu, při kterých řídící celé akce, dnes už paní Nečasová, obdržela podmínku a zpravodajci, kteří ji na slovo poslouchali, „vyfasovali“ hrozbu kázeňského postihu. A plukovník, který měl z pozice své vysoké funkce celé šmírování paní tehdejší premiérové na starosti, byl zproštěn viny, neboť rozkaz je v armádě rozkaz a o něm se nediskutuje…!
Celému tomuto „srandopodniku“ pak nasadil korunu soud, který se nepodíval do zákona (a přitom - jak se elévům právnického řemesla připomíná - i malé nahlédnutí do zákona odstraní velké pochybnosti) a rozhodl v rozporu s ním o postoupení věci ke kázeňskému projednání dnes už letitého civilisty gen. v záloze Páleníka. Ale jsme národem, z jehož smyslu pro absurdity těžil nejeden spisovatel, a tak to celé připomíná spíš povedenou taškařici než něco, co by stálo za vážnou pozornost.
Ale žerty stranou...
V daném případě nejde o „akci“ putimských strážmistrů, kteří chtějí získat ostruhy od pana prvního radního za to, že vypátrají, s kým paní starostová „zanáší“, ale o činnost významné státní instituce, jedné ze tří zpravodajských služeb České republiky. Ta je přesně definována v zákoně o zpravodajských službách České republiky č. 153/1994 Sb. a v zákoně o Vojenském zpravodajství č. 289/2005 Sb.
K výdobytkům polistopadové éry totiž patří, že činnost tzv. tajných služeb (na rozdíl od tehdejších složek StB) je upravena zákonem a zákon současně přesně stanoví, kdy a jakým způsobem tyto služby pracují a jak mají být kontrolovány.
Přestože mně hlava nebere, proč sledování tehdejší paní premiérové zajišťovala vojenská „kontrarozvědka“ (bez vědomí a součinnosti jinak s věcně nepochybně příslušnou „civilní“ Bezpečnostní informační službou), je třeba upozornit, že zákon zná přesný a jednoznačný postup, jak v takových situacích postupovat, když souhlas k užití sledování je vyhrazen výhradně ministrovi obrany.
Přitom nejde o žádnou formalitu. Zákon totiž dává Vojenskému zpravodajství k použití významné specifické prostředky získávání informací, přičemž sledování patří k těm zpravodajským prostředkům, které – pokud by byly použity v rozporu s podmínkami stanovenými v zákoně – značným způsobem zasahují do zákonem zaručených občasných svobod.
U každého nového příslušníka zpravodajské komunity je proto již při jeho přijetí do služby důsledně dbáno na to, aby ve své činnosti plně respektoval zákonné podmínky své činnosti, a jejich dodržování je soustavně kontrolováno. Proto špatný příklad vysokých představitelů zpravodajské služby, byť prezentovaný téměř v komediální podobě, není dobrým morálním apelem pro její příslušníky. Nemělo by totiž platit ono příslovečné, co je dovoleno bohovi….
Zákony upravující činnost všech našich zpravodajských služeb mají i ustanovení o kontrolních pravomocích vlády a Parlamentu České republiky. Bohužel, u parlamentní kontroly přes dvě desetiletí od přijetí zákona o zpravodajských službách, nebyl dosud připraven a schválen v něm předpokládaný speciální zákon, který by měl zajistit komplexní podrobnou úpravu kontroly činnosti těchto služeb.
Jan Dubenský
Právník, který většinu svého profesního života spojil s armádou. Dlouhé roky zastával funkci vojenského prokurátora, později přešel na ministerstvo obrany.
Věnoval se rehabilitačním procesům, například případu generála Václava Prchlíka.
Publikoval v Kriminalistickém sborníku a Československé kriminalistice, několik let byl odborným redaktorem rezortního časopisu Vojenská prokuratura a Prokuratura.
Průšvihy, které s ochranou osobní integrity občanů před různým nezákonným špiclováním nejen ze strany zpravodajských služeb, se v demokratických státech Evropy objevují. Úsměv nad naší nepovedenou sledovací aférou by ale měl odpovědným politikům zamrznout v tváři s vědomím, že příště by mohlo jít už i o vážné věci. Proto by bylo vhodné zamyslit se nad tím, zda máme naše zpravodajské služby v pevných rukou a pod důslednou a kvalitní kontrolou.