KOMENTÁŘ: Strach ze Severní Koreje nesmí mít velké oči – Alex Švamberk

Obavy ze Severní Koreje umocňuje brutalita autokratického militaristického režimu, který klidně nechal umírat obyvatele hlady, ale svých cílů a vojenských programů se nevzdal. Své odpůrce bez milosti popravuje nebo posílá do převýchovných táborů.

Strach zvětšuje extrémní uzavřenost režimu, o kterém i experti vědí jen málo, takže po posledních čistkách není ani jasné, která z frakcí a skupin je u moci, protože Kim Čong-un rozhodně nevládne sám.

Každá zpráva tak vyvolává dojem, že se schyluje k něčemu podstatnému a zřejmě strašnému, protože ji nelze zařadit do kontextu. A je jedno, zda jde o další test raket, nebo o výměnu ministra obrany, který ve funkci nevydržel ani rok, kterážto zpráva by v jakékoli jiné zemi prošla bez povšimnutí. Stačí si jen uvědomit, jak často se měnili ministři obrany u nás.

Za takové situace snadno bují fámy o popravách plamenometem nebo roztrháním vyhladovělou smečkou psů či o likvidaci milenky vůdce Kim Čon-una, které jen zvětšují hrůzu z obskurního režimu.

Severní Korea působí jako archetyp nepřítele – neuchopitelného a naprosto cizího. KLDR však nezažila invazi vetřelců z vesmíru, kteří by ovládali její obyvatele, jako tomu bylo v Heinleinově románu Vládci loutek. Jistě by to byla hezká politická sci-fi, ale v reálném světě je lepší se držet reality než podléhat atavistickému strachu z neznáma a uvědomit si, že Kim čong-un není mimozemšťan, jehož myšlení nelze pochopit. Strach má velké oči a ochromuje, což si možná uvědomují i v Severní Koreji, když opatrně dávkují informace o své zemi.

Severokorejský režim však není tak nevypočitatelný, jak by se mohlo zdát, což neznamená, že bychom ho měli podceňovat. Na to je příliš silně vyzbrojen, i když nemá ty nejmodernější zbraně. Jak ale ukázala válka v Afghánistánu, ne vždy konflikty rozhoduje technika.

Pchjongjang dokáže maximálně vygradovat napětí, takže se zdá, že válka – dokonce možná jaderná – bude nevyhnutelná, aby se situace vždy opět zmírnila. Ačkoli po ukončení bojů v rámci Korejské války zůstaly obě strany konfliktu ve válečném stavu, konflikt se už znovu nikdy nerozhořel. Potyčky jsou časté, Severní Korea nejen testuje rakety a jaderné zbraně, ale také ostřeluje jihokorejské ostrovy a zřejmě potopila i jihokorejskou fregatu Čchonan. Dále než k podobným provokacím však nikdy nesáhla, nepodnikla zničující útok pro slávu nějaké ideje jako někteří islámští radikálové. Přes výhrůžky neuzavřela ani průmyslovou zónu u Kesongu, kde působí jihokorejské podniky, které mu přinášejí potřebné devizy.

Pchjongjang nemíní ohrozit svou existenci, ale naopak si ji uchovat. I když mnohé jeho kroky působí absurdně, jedná podle své logiky pragmaticky. Většinou chce pomocí provokací získat pomoc nebo výhody, které mu byly právě kvůli jeho nekompromisnímu postoji v rámci rezolucí Rady bezpečnosti OSN odepřeny. Nemá cenu hodnotit, zda je to rozumný přístup ze strany Pchjongjangu, nebo ne, ale zatím vždy takto postupoval.

I ony rostoucí hrozby jsou pochopitelné. S koncem rozděleného světa se KLDR dostala do stále větší izolace a musela se přizpůsobovat nové, jí nepříznivé realitě. Změny byly proti ní. Jestliže mohla v šedesátých letech lavírovat mezi Sovětským svazem a Čínou a od obou získávat výhody pro sebe, nyní ji i její nejbližší spojenec Čína tlačí k provedení ekonomických změn, které by nutně vedly i ke změnám ve společnosti.

Harašení zbraněmi je varováním nejen Spojeným státům, ale i Číně, aby jí dál pomáhala, ale nenutila ji ke změnám. Nemluvě o tom, že mnohé akce jsou určeny nikoli ven, ale vlastnímu lidu, který je potřeba ubezpečit, že všechny útrapy, které prožívá, jsou jen drobnou daní za to, že země zůstává svobodná, nezávislá a lidová a neovládají ji mezinárodní korporace.

Historicky je i pochopitelný strach z USA a opovrhování Radou bezpečnosti OSN. Jde o nepřátele. Když severokorejské tanky překročily v roce 1950 demarkační linii na 38. rovnoběžce, Rada bezpečnosti OSN to odsoudila a umožnila vyslání mezinárodních sil na pomoc Soulu, které vedli Američané. Velení sil OSN se však v říjnu 1950 po invazi u Inčchonu nespokojilo s vyhnáním severokorejských sil a podpořilo Jihokorejce v postupu na sever. To vedlo k další eskalaci a KLDR se udržela jen díky masivní čínské intervenci. Vnitrokorejský konflikt, což byl pokus násilím sjednotit po druhé světové válce uměle rozdělenou zemi, tak přerostl ve střet USA a Číny podporované SSSR.

Demytizace KLDR, tím nemám na mysli jakékoli omlouvání severokorejského režimu a jeho činů, je prvním krokem, bez něhož se korejská otázka nedá vyřešit. Dokud nepochopíme, co přesně KLDR chce a s čím je ochotna se spokojit, budeme se dál jen bát – mnohdy zbytečně – a připadat si trapně, když údajně zlikvidovaná milenka se po devíti měsících objeví na zasedání předních severokorejských umělců a když se ukáže, že zpráva o popravě smečkou psů byla převzata z čínského satirického blogu.

Kima Čong-una není potřeba obdivovat, jak to dělá extravagantní basketbalista Dennis Rodman, ale občas by bylo dobré se na něj podívat i jeho očima, protože ukazuje, že je to bytost z masa a kostí se slabinami a libůstkami.

Nesmíme ani přeceňovat všechny zprávy z Koreje a vidět za každým jejím krokem snahu eskalovat napětí. Vypuštění satelitu napomohlo v dalším vývoji severokorejské raketové techniky, ale především to byl vzkaz světu a zejména vlastnímu lidu, čeho všeho dosáhla KLDR v nepřátelském světě. V Koreji se cení, když země něčeho dosáhne sama. A už vůbec nemá cenu přeceňovat odpálení raket na vzdálenost 150 kilometrů a možná i pěti set kilometrů, zvláště jde-li o modernizované verze archaických scudů, které sestřelovaly patrioty bez větších problémů už za první války v Perském zálivu.

Možná se však bojíme rádi, což umožňuje režimu v Pchjongjangu dál přežívat, protože naše mnohdy neadekvátní reakce dobře slouží Severní Koreji při její obhajobě před vlastním lidem, který v dnešní době není zdaleka tak izolovaný jako před padesáti lety. Otevřeně se přiznává, že sleduje jihokorejské televizní seriály, které chtě nechtě ukazují severokorejskému lidu, že lze žít i jinak.  Ale takto může snadno severokorejské vedení vlastnímu lidu tvrdit, že bez silné armády a bez jaderných zbraní by KLDR nepřežila.