Hlavní obsah

KOMENTÁŘ: Náměsíčníci do třetice - Jaroslav Šonka

Novinky, Jaroslav Šonka

Hermann Broch vytvořil literární pojem „náměsíčníci“ pro společnost, která směřovala ve světě začátku 20. století ke světové válce. Christopher Clark použil tuto metaforu ve své historické práci o začátku 1. světové války. Cesta do této války nebyla jen podle této poslední významné historické práce tápáním těch, kteří si neuvědomili, že společné zájmy jsou ve srovnání se zájmy partikulárními tím větším balíkem.

Foto: Právo

Jaroslav Šonka

Článek

Tito „náměsíčníci“ obětovali před sto lety milióny mladých lidí perverznímu konfliktu. Otázka, zda obětování mladých elit vlastního národa konfrontativním hrátkám je „národním zájmem“ snad vrhne správné světlo na to, co zažíváme dnes.

V části Evropské unie totiž rozkvétá tento náměsíčnický syndrom i dnes. Projevil se například v debatě o novém předsedovi Evropské komise či při zahajovacím zasedání Evropského parlamentu. Nezačalo to zdaleka naivním sdělením Alexandra Vondry před lety kolem formulací smlouvy z Nice, že tedy žádné symboly Evropy nebudou. Symboly Evropy jsou, vlajka i hymna, protože jsou symboly Rady Evropy, která vznikla dávno před Evropskou unií. Unie je jen využívá, protože se tím dává věci smysl. Proto je vystrkování zadku na společenství, do kterého jsem se nechal zvolit, znakem podstatné demence.

Ti, kteří někam jdou, aby vyjádřili neúctu a zničili evropskou síť, jsou neznalí ve dvou důležitých oblastech. Nevědí, co je to historická zkušenost - viz výše. A nevědí, co je to na úrovni EU demokracie a jak ji musíme pěstovat. Že prý Evropský parlament nefunguje podle standardních parlamentárních principů a voličské hlasy jsou zastoupeny nerovnoměrně.

Protiotázka: Jakou šanci by měli lidé z Malty, prosadit cokoli, nebo o tom alespoň dát vědět. Vždyť počet jejích obyvatel by nevydal ani na jedno křeslo! Měli by asi stejný vliv jako za časů, kdy byli britskou kolonií. Mechanizmus rozhodování EP také obsahuje jinou sekvenci procedur. Závěrečné hlasování nerozhoduje samo. Musí se připravovat podle několika parametrů – podle členských států, podle politických směrů, i podle věcných argumentů.

Přípravná práce ve výborech, politických skupinách a zemských uskupeních je sice složitá, ale reflektuje mnohem víc aspektů, než je zvykem v národních parlamentech. A národní parlamenty se podle Lisabonské smlouvy na kodifikaci norem také podílejí. Je to tedy v součtu více demokracie, nikoli méně. Principy fungovaní evropské demokracie jsou sice složité, ale obsahují více možností občanů unie ovlivnit výsledek. Angličané tomu říkají „checks and ballances“. Je s podivem, že tuto kvalitu na Unii oni sami neobjevili.

Namísto toho britský ministerský předseda protestoval proti volbě Jeana-Clauda Junckera. Sice není způsob výběru předsedy Evropské komise přesně kodifikován tak, že by volby do EP rozhodovaly o nominaci, ale pokud stranické bloky své kandidáty jmenovaly otevřeně s tímto pretextem, je dobře, že se prosadily. Voliči věděli, co jejich kandidáti chtějí a vliv Evropské rady, která jako klub hlav států a vlád tak často jedná netransparentně, se trochu omezil (proti tomu protestoval Cameron, tedy vlastně proti dalšímu kroku demokratizace).

Takto – zvykově – vznikla řada principů, které přispěly k vývoji EU. Politolog Ferdinand Kinsky pojmenoval snahy euroskeptiků a nyní tedy i zástupců Velké Británie pojmem „suverenizmus“. Suverenita jako taková pro politický význam, hospodářský vliv či úspěch státu neznamená v podstatě nic. Mnohem důležitější jsou společná pravidla, podle kterých ji stát uplatňuje.

Otázka Bosny a Hercegoviny, formulovaná z velké části pod nafouklým heslem vykonávání suverénních práv, vedla před sto lety do války. A tam, kde nedošlo k evropskému vývoji, opět kolem Bosny a Hercegoviny, ony perverzní národní zájmy vedly ke konfliktu i koncem 20. století. Bylo to jen pokračování onoho náměsíčnictví.

Jen na okraji je nutné připomenout, že podstatná část české debaty o pozici komisaře či komisařky je také dosti náměsíčná. Členové Evropské komise jsou vybíráni podle několika kritérií. Nejsou v komisi proto, aby chránili národní zájmy a mají spíše zabraňovat národním sobectví ve smyslu celku.

Někdo může namítnout: „ Ale přeci se řídí národními zájmy“. Pohled na vlivnou dosavadní komisařku Viviane Redingovou, pocházející z jedné z nejmenších zemí EU, totiž z Lucemburska, rychle přesvědčí, že justice, základní práva a občanství, její resort, jsou v Lucembursku obslouženy dobře. Redingová, v Lucembursku dlouholetá konkurentka nového předsedy Komise Junckera, se v EU starala o svůj rezort, nikoli o Lucembursko. Aby české obsazení postu v Evropské komisi sloužilo českým národním zájmům, muselo by se jednat o rezort poctivého hospodaření. Ten by se ovšem musel teprve zřídit.

S pohledem na současný stav oné poctivosti v České republice by naopak národním zájmem ostatních členských zemí mělo být, aby ČR neměla v Komisi vůbec nikoho. Bohužel nestojí o pozici v ní Zuzana Roithová, která si v kontinentálním měřítku vydobyla fantastickou pověst. Snad by měla být kandidátkou v příštích českých prezidentských volbách, protože se ke všemu ještě umí chovat.

Jaroslav Šonka

Odborník na evropskou politiku. V letech 1995 – 2011 na Evropské akademii Berlín, 2012 - 2013 ředitel Evropského institutu odkazu šoa. Od konce 80. let poradce v oblasti transformace posttotalitních zemí. Publikuje k tématům mezinárodních vztahů, transformačních procesů a kulturní identity.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám