Článek
Je kupříkladu tristní sledovat pasivitu EU, když britský premiér vyhrožuje referendem o setrvání v Unii s tím, že může dopadnout jakkoliv, pokud EU nepřistoupí na britský požadavek nepostavit do čela Evropské komise Jean-Claude Junckera.
Velká Británie také odmítla se v minulosti připojit k některým reformním krokům i paktům a vyjednala si pod hrozbou opuštění Unie celou řadu vlastních výjimek. Nepřipojila se ani k Schengenu, ani k měnové unii s tím, že do nich ani vstoupit nehodlá.
Toto všechno bylo stejně málo pro uspokojení nacionalistických vášní. Poslední volby do Evropského parlamentu tak vyhráli ve Velké Británii nacionalisté Nigela Farage.
Je sice jistě výrazem demokratičnosti EU, že takového člena-nečlena ve svých řadách trpí, ale zároveň ji to oslabuje v očích dalších velkých světových hráčů. Navíc to zpomaluje nutné reformy, protože Velká Británie proti nim zaručeně bude vystupovat.
Což o to, historie třeba ukáže, že liberálnější postoje Velké Británie, s její vizí rozvolněnější EU, spíše než politicky integrovanější, mohly být do jisté míry správné, ale současný stav, v němž jedna velká země opakovaně stojí proti konsensu těch ostatních a blokuje pohyb vpřed, je kontraproduktivní.
Kontinentální politici často argumentují, že bez Velké Británie by byla EU ochuzena, čímž mají na mysli zejména její ekonomický potenciál, ale otázkou je, zda se EU v současnosti neochuzuje dokonce ještě více tím, že se její integrační jádro musí s Velkou Británií neustále o cosi handrkovat. Zbytek EU by možná měl dát Británii najevo, že žije v zajetí iluzí o vlastní výjimečnosti, která je spjata s její minulostí.
Možná bychom byli překvapeni, jak rychle by si Britové svoje postoje k EU většinově vyjasnili, kdyby EU měla možnost říct, že o takového člena, jakým je Velká Británie dnes, nestojí. Hlavní britské politické strany by musely přestat hrát hru s voliči, kdy říkají EU podmíněné „ano“, ale chtějí za to nové a nové ústupky, přičemž tak jen vytvářejí atmosféru eurofobie, z níž těží nacionalisté.
Proč by 27 dalších zemí mělo opakovaně ustupovat jedné, i když je velká a mocná, zvlášť když celá řada britských požadavků nemá co do činění se skutečným stavem věcí v EU, ale spíše stavem mysli na britské politické scéně?
Pokud jde britskou scénu, lze argumentovat, že je poněkud vypočítavé pořádat referendum o setrvání Skotska ve Velké Británii rok či dva před případným referendem o setrvání v Unii. Skotsko je totiž mnohem více proevropské než Anglie. O své nezávislosti by mělo být schopno rozhodnout s informací, zda se Británie jako celek, zejména kvůli náladám v Anglii, rozhodla z EU vystoupit.
Možná že kdyby Angličané věděli, že rozhodnutí vystoupit z EU posune Skotsko k vystoupení z Velké Británie, svoje postoje k EU by rychle přehodnotili.
Ať tak či onak, vláda Davida Camerona se zdá být pro Velkou Británii ve vztahu k její budoucnosti vysloveným neštěstím. Cameron prohrává jednu bitvu za druhu, včetně té poslední o Junckera, přičemž většina ústupků, které si na EU nakonec vydobyde, nebude stát v delším horizontu za to.
Zdá se, že Cameron nezná českou báseň Viktora Dyka „Země mluví“, která končí: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Ve vztahu k britsko-evropským vztahům po případném vystoupení Británie z EU je totiž být dost pravdivý, ač tím „hynutím“ může být především ekonomický úpadek. Británie si totiž, jak se zdá, neuvědomuje, kolik z její současné relativní ekonomické prosperity závisí na tom, že je v EU. Možná by ji neškodilo si vyzkoušet, co zvládne sama, mimo EU.