Článek
A tak bohužel platí, že na změnu zákona lze dnes svést cokoliv. Ono je to totiž přitažlivé – zaprvé tím daná osoba jaksi namočí do problému předchozí politickou či úřednickou reprezentaci a zadruhé tím krásně oddálí řešení samotného problému, když víme, jak dlouho u nás trvá legislativní proces.
Přiznejme si to, jsme světovými mistry v novelách novel, které ještě ani nezačaly platit. Absurdní. Přitom je nad slunce jasné, že nelze do zákonů vtělit všechny možné alternativy, které mohou nastat a že vždy nastane situace nová, se kterou nelze dopředu počítat. To ale přece neznamená, že nelze efektivně využít aktuálních zákonů a předpisů. Bylo by užitečné v této věci více tlačit na dozorové instituce a vůbec celý právní systém, aby více používaly zdravý selský rozum a současných možností, které jim aktuální právo dává. Někdy stačí více odvahy.
A v podobném duchu to zřejmě dopadne i v oblasti připravované regulace družstevních záložen. Po problémech kampeliček v 90. letech to vypadalo, že se sektor vyčistil. V posledním roce se ale, dle dozorové instituce, dostaly do problémů dvě velké družstevní záložny. Výsledkem jsou miliardy vyplacené z Fondu pojištění vkladů (družstevní záložny mají stejně pojištěné vklady jako banky – pozn. autora) a návrh na drsnou regulaci sektoru, která ovšem postihne i ty záložny, které problém nemají nebo jsou zaměřeny jiným směrem a úvěry (kterých se problém týkal) vůbec neposkytují.
Jak ale k tomu mohlo dojít? Jak je možné v tak přeregulovaném, dohledovaném a kontrolovaném sektoru, jakým finanční odvětví rozhodně je a navíc v oblasti, která krizi a následné očištění už jednou prožila, utajit měsíce či dokonce roky vytvářené údajně velmi nestandardní ba protizákonné finanční operace či zcela nevyhovující řídící a kontrolní systém, jak dnes čteme ve výsledcích kontrol. Přitom banky jsou pod naprosto stejnou regulací a dohledem jako kampeličky. Hrozí tedy i tam nějací kostlivci v komoře? A jaké z toho vlastně plyne vyústění? Buď v duchu úvodu tohoto komentáře změna zákona, tedy větší regulace nebo intenzivnější vyžadování dodržování stávajících předpisů a přísnější dohled. Osobně se domnívám, že to druhé.
Nápady na vazbu členského vkladu na úročení v poměru 1:10, limitovat bilanční sumu kampeličky (hovoří se o 5 mld. Kč) či omezení maximálního úvěru, který může poskytnout (30 mil. Kč), jsou podle mého názoru téměř likvidační a proti základním principům svobodného (byť hlídaného) trhu. Přitom už dnes legislativa umožňuje dohledu uplatnit podmínky pro každou kampeličku na základě individuálního posouzení rizik či zaměření záložny (např. kapitálové požadavky, výše základního členského vkladu, schvalování osob zodpovědných za chod záložny atd.).
Ano, je to proces složitější, náchylnější na subjektivitu pohledu a citlivější na rozhodování. Ale je to podle mě spravedlivější, než změnit zákon, který se dotkne všech beze zbytku.
Patrik Nacher
Absolvent vysoké školy Bankovní institut, obor bankovní manažer (2006).
Provozuje několik internetových stránek, z nichž nejznámější - bankovnipoplatky.com - se od roku 2005 zabývá tématem bank, poplatků a zvyšování finanční samostatnosti a gramotnosti spotřebitelů.
V letech 1996 až 2004 pracoval v různých tiskových a mediálních pozicích. Od roku 2005 se angažuje pro Národní radu osob se zdravotním postižením ČR, aktuálně je mediálním poradcem této organizace.
Trochu mi to připomíná jednání EU v oblasti rozpočtové odpovědnosti členských zemí. Až na výjimky ani jeden stát nemá přebytkový státní rozpočet a mnohé země dokonce hospodaří léta nad rámec Maastrichtské smlouvy (povolený je max. 3% deficit). Místo vymáhání současných psaných dohod si ovšem evropští politici domluvili dokument zcela nový, ale o to přísnější. Absurdní. Tím se jakoby problém vyřešil. Na papíře možná, v reálu samozřejmě nikoliv.