Po 25 letech si cizina už zvykla, ale je nutno konstatovat, že česká scéna zůstává stále stejná. Je plněna hezoučkými filmy třeba Svěrákovými či Hřebejkovými. Produkty jsou to roztomilé a věrnou kritikou podporované. Otázka ovšem je, zda scéna kritiků a kritiček není příliš malá, do sebe zahleděná a zda bychom neměli mít impulzů více než onen již dobře nacvičený český roztomilismus.

Napadlo mě to nedávno, kdy jsem zhlédl, krátce po sobě, dva filmy, které se tomu domácímu zažitému schématu vymykaly. Jiří Menzel natočil film, který se dramaturgicky chová jako opera. V opeře jsou hudební úseky a árie, vše je to nespádové a tato forma neposkytuje možnost skoků či překvapení, ale spíše poklidné reflexe, na kterou dává čas. A tato reflexe je očekávatelná.

Ve filmu existují příklady jako Kouzlo Venuše Istvána Szabóa. Hudba navozuje náladu a celý syžet odpovídá schematické prezentaci lidských charakterů a jejich reflexi. Kritika tohle nepochopila a vrhla se na režiséra, že prý je už moc starý a měl by toho nechat.

Vít Olmer pak ve svém novém filmu Bony a klid 2 stylizoval svůj výtvor do formátu komiksu. Dané téma, další život klasických veksláků, je věcí známou. Jiný snímek Příběh kmotra například posuzuje popřevratový život těchto lidí a chová se jako napínavý film.

To však není Olmerovým úmyslem a s tím, co ve svém filmu předvádí jako retrospektivní poukaz na to, že není nic nového pod sluncem, by se ve spádovém filmu realizovat nedalo. Proto onen komiks. Tento formát se vyhýbá povrchní dramatizaci, ale i planému kazatelství.

Styl zkratkovitého komiksu (jako Limonádový Joe) se přímo nabízí. Kritika však dílo uchopila agresivně (stejně jako před několika týdny Menzela), naprosto bez humoru, asi proto, že daný formát, odchylující se od českého roztomilismu, vůbec nepochopila. Byly i hlasy o tom, že film Bony a klid 2 vůbec neměl vzniknout. Tón těchto kritických textů mi ovšem připomíná praxi kádrových posudků.

A kolik osob se vlastně pohybuje na české kritické scéně? Není to málo? Jen málo příslušníků této skupiny je v mladším věku, snad jim chybí zkušenost. Starších bojovníků a bojovnic je více, ale proč právě oni vytahují na Menzela či Olmera jejich věk?

Bertrand Russell jednou napsal, jak se intelektuálně zabývat interpretacemi myšlenkových produktů kolegů. Na začátku nemá stát pozitivní nadšení či odsudek toho, co kolega, v tomto případě režisér, vytvořil. Do posudku teorie, historického popisu či uměleckého díla musí kritik vstoupit nejprve jako jeho zastánce – jen tak lze pochopit autora. Pak teprve následuje rozbor a kritika.

České kritické výtvory ovšem sledují ihned vynášení či cupování dané věci, bez intelektuální reflexe. Vzniká podezření, že jsou výsledkem daného poměru kritika k autorovi nebo kritikovy černobílé vize.

Pokud k tomu všemu ještě vzniká pocit, že kritika má ovlivnit tržní prostředí daného filmu, měla by ji redakce hodit do koše. Ale jsme zde zpět u počtu kritiků a kritiček, kteří se svou činností mohou uživit. Kritika s pohledem na své tržní působení (doprovodné texty k distribuci, pozvánky na festivaly, pozvánky k moderacím apod.) by si snad měla uvědomit svou zodpovědnost a vyvinout i určitou zdrženlivost.

Menzelovi či Olmerovi doporučuji jako příští film něco o zatrpklé staré kritičce, která svou poslední životní rozkoš vidí v agresivním psaní o filmu. A kritikům bych doporučil podívat se na oba filmy ještě jednou. Jistě mají i chyby, ale o těch jsem se v dosavadním dštění moc nedočetl.