Článek
Tato skutečnost vystupuje do popředí zejména nyní, v době konání voleb Evropského parlamentu, kdy můžeme jak v mnohých západních zemích, tak v zemích středo-východní Evropy, sledovat vzestup pravicově extremistických i silně protievropských populistických stran.
I Česká republika samozřejmě má strany, které buď z extrémních pozic odmítají společný evropský projekt, nebo strany, které hlásají extrémně pravicové názory. Ale jsou to strany okrajové, které nehrají větší roli v hlavním proudu české politiky.
Nenajdeme ale u nás strany se silnou podporou veřejnosti, které bychom mohli přirovnat k francouzské Národní frontě, nizozemským či rakouským Svobodným, britské Straně nezávislosti či skandinávským extrémně pravicovým stranám. A už vůbec u nás zatím nemá nakročeno k většímu úspěchu nějaká neofašistická strana typu maďarského Jobbiku, italských postfašistů, bulharské Ataky nebo řeckého Zlatého úsvitu.
Jedním z důvodů je jakási „sanitární“ role českých komunistů v našem politickém spektru. Mnohé z extrémně pravicových stran, které jsou na vzestupu v Evropě, jsou svého druhu prostě strany protestní nebo antisystémové. Lidé je často volí nikoli primárně proto, že by sdíleli všechny jejich ideje, ale proto, že chtějí radikálně vyjádřit protest proti systému, popřípadě proti současné podobě evropské integrace.
Někteří politologové navíc upozorňují, že dělení politického extremismu či protestních stran na levici a pravici nedává smysl. Strany proto raději řadí nikoli na přímce zprava do leva, ale na kruhu, v němž se pravicový a levicový extremismus překrývají.
A skutečně: podíváme-li se na programy řady tzv. extrémně pravicových stran, lze v nich nalézt řadu „levicových“ odstínů – kupříkladu ve vztahu k silné roli státu. A naopak: mnohé současné extrémně levicové strany v Evropě jsou silně nacionalistické, což bývalo doménou pravice.
KSČM začala ve druhé polovině 90. let praktikovat politiku, v níž se nabízela na jedné straně lidem se silně levicovými názory jako strana tradičně komunistická, ale zároveň se prezentovala jako strana hájící české národní zájmy proti sudetským Němcům či přílišné evropské integraci.
Další její polohou byla právě její antisystémovost. K té do jisté míry přispívala sama tím, že se vymezovala proti „demokratickým“ stranám, které byly zodpovědné za postkomunistickou transformaci.
Částečně jí ale pomohly k tomuto obrazu antisystémovosti i ostatní parlamentní strany, když zejména ty pravicové zdůrazňovaly svůj antikomunismus. Tím, že ostatní strany, včetně sociální demokracie, svým odmítáním spolupráce s komunisty udržovaly KSČM v izolaci jako stranu s nulovým koaličním potenciálem, daly KSČM možnost vše kritizovat, ale za nic nezodpovídat.
Ve srovnání s jinými protestními stranami přitom měla KSČM jednu výhodu: bylo vždy jasné, že ve volbách překročí pětiprocentní hranici. I lidé, kteří by možná z protestu proti „establishmentu“ či coby vyjádření svých radikálních názorů volili za jiných okolností nějakou extrémně „pravicovou“ stranu, které dnes vidíme v Evropě, tak nakonec „pro jistotu“ dali hlas KSČM, protože věděli, že jejich hlas nepropadne.
Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že vzhledem k existenci silné KSČM není nakonec ani Česká republika v Evropě výjimkou. Má svoji silnou extremistickou stranu, jen není na pomyslné politické škále vpravo, ale je vlevo.
Jenže tak jednoduché to není. KSČM je sice strana protestní a zůstává svým způsobem i stranou antisystémovou, jenže na rozdíl od současných extremistických stran v Evropě je o poznání umírněnější. Má rozdíl od nich zejména poměrně koherentní a srozumitelný sociální i ekonomický program, který je levicový, ale není nijak extrémní.
KSČM se také v posledních dvou dekádách přizpůsobila pravidlům parlamentarismu, a – alespoň ve své oficiální rétorice – opustila plány své předchůdkyně na svržení celého systému liberální demokracie a tržního hospodářství. Na krajské úrovni, kde vládne či spoluvládne s ČSSD, se chová vypočitatelně. I její postoje k EU jsou v posledních letech o poznání vstřícnější.
Na rozdíl od extrémně pravicových stran jinde v Evropě má navíc vlastní historii, která vzbuzuje ve velké části veřejnosti ostražitost. Jinými slovy: čeští voliči nejsou ochotni komunistům naletět do té míry, v jaké to činí voliči v jiných zemích v případě extrémně pravicových stran.
Máme tak do jisté míry štěstí. Voliči, kteří chtějí registrovat svoji extrémně vysokou míru nespokojenosti s českou politikou, mají v podobě KSČM politický domov. KSČM přitom není stranou, která by propagovala rasismus nebo extrémně silné antiimigrační sentimenty.
Je to sice důvod, pro který ani KSČM coby protestní strana některým voličům nestačí, ale ukazuje se, že rasismus, antiimigrační nálady, antievropanství, antisemitismus a další podobné jevy, které pomáhají extrémním stranám jinde, nejsou v české společnosti dostatečně silné na to, aby pomohly k nástupu nějaké další velké antisystémové nebo extrémní strany. Politický extremismus u nás je spíše „umírněný“ – a pro ten je KSČM docela vhodným politickým domovem.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).