Strana, kterou nebudu jmenovat, se mne přes jednu členku evropské kandidátky ptala, jak reagovat na „omezení suverenity“. Nejdříve jsem vysvětlil fakt, že Česká republika může mít suverenitu stoprocentní, ale nepoužitelnou, bez jakéhokoli vlivu na věci mimo zemi samu, které jsou pro nás důležité. Pak jsem „přitvrdil“ a zmínil se o tom, jak jsou do rozhodování o evropských právních normách zahrnovány národní parlamenty. To existuje? Tak zněl nevěřící dotaz.

Inu, přečtením několika odstavců Lisabonské smlouvy jsem byl schopen na tento dotaz odpovědět pozitivně. Přitom tento nejmenovaný politický subjekt již dlouho připravoval volební kampaň, a to reakcemi na hospodské debaty. Ty přeci vynesou nejvíce hlasů. Na otázku, jak mohou lidé, krmení nesmysly současného volebního boje, mít pocit, že jde o něco důležitého, jsem nedostal odpověď. Tito lidé totiž pak ani k volbám nejdou. Opět podtrhuji: Politické subjekty za to mohou jen dočasně. Za naši politickou nestabilitu, za politické strany se jmény plnými fantazie, za nestandardnost politického uvažování, i o Evropě, může především škola. Ale také média.

V Německu veřejnoprávní média pracují s předvolební agendou na široké základně (srov. např. http://www.deutschlandfunk.de/europawahl-2014.2023.de.html). Spolková centrála pro politické vzdělávání pak poskytuje pro školy materiály pro všechny generace, v libovolné složitosti. V materiálech, které pomáhají školám toto téma vyučovat, si může počíst i hledající, který neumí německy, protože většina z nich je přístupná i v angličtině (http://www.bpb.de/lernen/themen-im-unterricht/europaeische-union/). Skeptik najde vedle pozitivních aspektů integrace i kritické ohlasy. Financování této instituce je průhledné – dostává peníze ze spolkového rozpočtu a může žádat o prostředky EU.

V České republice školy také obdržely podporu z evropských peněz, ale hledání materiálů, které z této podpory vznikly, neukáže téměř nic, co by posilovalo občanskou kompetenci a evropskou gramotnost absolvujících školáků. Nic proti obratlovcům či matematice, o kterých je někde řeč, ale tato nerovnováha je katastrofální. A výsledek?

Prominentní komentátor například označí špičkového kandidáta evropských socialistů Martina Schulze za křesťanského demokrata a hovoří o velkých zemích jako o zdroji vhodných kandidátů, ač křesťanští demokraté si naopak vybrali kandidáta z Lucemburska. A tento příspěvek se reprízuje a zodpovědní redaktoři nic nezpozorují. Zpět k volebním plakátům. Řada stran argumentuje nikoli na základě vědění, k čemu tahle EU je, ale na základě pocitu, co by se tak národu mohlo zalíbit. Tohle je slepá ulička. Musíme z ní vycouvat a podpořit občanskou kompetenci mladých – i vůči EU. Jaký politický směr, to už je pak jedno. Jen by voliči měli mít dostatečnou kompetenci k tomu, vysmát se těm, kteří si z nich neseriózním jednáním dělají legraci.