Článek
Škrtání ve vojenských rozpočtech šlo napříč Evropou. Navíc bylo prováděno striktně na národní bázi, bez jakékoli koordinace mezi členskými státy. Unijní a alianční solidarita dostávala na frak, i když stále jako celek vydává ročně Evropa na zbrojení okolo 200 miliard eur, tedy v souhrnu více než Čína a Rusko dohromady.
Lze kvitovat, že se prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil a předseda vlády věnovali při svém setkání na Pražském hradě tomu, jak jsme na tom s obranou země a obranyschopností.
Předseda vlády ve svém prohlášení po setkání v podstatě přiznal, že je v roli jakéhosi krizového manažera, který bude muset zastavit trend vedoucí ke kolapsu armády a alespoň stabilizovat stávající nedostatečný vojenský rozpočet.
Jedna věta z jeho prohlášení byla alarmující: „Abychom měli skutečnou armádu, je důležité, aby byly vytvořeny elementární ekonomické předpoklady.“ Jde to přeložit i tak, že po více než dvaceti letech existence samostatné české armády, kdy bylo ve vojenských rozpočtech utraceno téměř bilión korun, skutečnou a bojeschopnou armádu nemáme.
Předseda vlády ale v tomto ohledu nepřeháněl, což potvrdila i skupina vojenských expertů z Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany ve své zprávě o (ne)bojeschopnosti armády, zveřejněné minulé pondělí. V jejím závěru se uvádí i „recept“, jak současnou situaci zvrátit – nastavit kontrolovatelný růst vojenského rozpočtu po dobu jedné dekády, který bude pod přísnou politickou kontrolou.
Lze s tím souhlasit. Takový ideální model ale předpokládá několik věcí. Dlouhodobý politický konsenzus v oblasti obrany státu, efektivní civilní a demokratickou kontrolu ozbrojených sil s ústřední rolí výboru pro obranu Sněmovny (a jeho předsedy), kvalifikovanou přípravu a respektování strategických dokumentů v oblasti obrany a bezpečnosti země a samozřejmě i schopnost přistupovat k obraně země nejen prizmatem jednoho resortu, ale i z podstatně širšího úhlu, respektujícího komplikovanou a vzájemně provázanou bezpečnostní agendu.
Miloš Balabán
Bezpečnostní analytik. V letech 2005 až 2019 vedl Středisko bezpečnostní politiky Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí v z.s. Pražská bezpečnostní konference.
Zabývá se problematikou české a evropské bezpečnostní politiky, procesy transformace globální moci a vlivu, rolí nezápadních aktérů v globální politice. Spoluautor publikací Kapitoly o bezpečnosti, Bezpečnostní systém ČR: problémy a výzvy, Nezápadní aktéři světové bezpečnosti, Strategické trendy globálního vývoje.
Pokud ale dnes tento „ideální“ model zkonfrontujeme s realitou, můžeme vidět celou řadu „bílých míst“, jejichž odstranění bude vyžadovat především politickou vůli, profesionalitu a často i odvahu. Jde také o nemalé peníze daňových poplatníků, se kterými se musí odpovědně hospodařit. A o kolik jsme jich v minulosti díky nekompetentnosti, neschopnosti a korupci přišli třeba v resortu ministerstva obrany? Účet jde až do desítek miliard.