KOMENTÁŘ: Vcelku nesmyslné průzkumy o EU – Jiří Pehe

Aby měly nějakou vypovídací hodnotu, musely by být doprovozeny kupříkladu otázkou, zda si lidé, kteří tvrdí, že jsou s členstvím  v Unii nespokojeni, přejí vystoupení ČR z EU.

Anebo zda nespokojenci jsou nespokojeni jen se současným stavem EU a přáli by si ji nějak reformovat. A pokud ano, jak?  Směrem k větší integraci, nebo směrem k rozvolnění?

Jestliže kupříkladu podle posledního průzkumu agentury CVVM je prý s členstvím v EU spokojeno jen 28 procent a nespokojeno 31 procent Čechů, zatímco 38 procent není ani spokojeno, ani nespokojeno, dá se tato informace číst různými způsoby. Může to vskutku, jak to občas interpretují média – a skoro pokaždé euroskeptici – znamenat, že u nás po deseti letech členství převládá euroskepse.

Může to ale také paradoxně znamenat, že lidé EU přijali po deseti letech členství za svou. Dívají se teď na její fungování stejně kriticky, jako se v jiných průzkumech dívají na fungování vlastního státu a politiky.

Zatímco malou podporu pro EU se ale leckdo hned snaží interpretovat jako přání nespokojených v Unii vůbec nebýt, nikdo by se asi nedovážil interpretovat velkou nespokojenost veřejnosti se situací v českém státě jako přání ho zrušit nebo z něj nějak „vystoupit“.

Jinými slovy: poměrně nízká míra spokojenosti s členstvím v EU může prostě znamenat, že se lidé nyní o dění v EU více zajímají, berou ho za své, a tudíž jsou ho i náchylní vnímat více kriticky, než tomu bylo před deseti lety, kdy být, či nebýt v Unii byla otázka téměř stejně osudová jako ta hamletovská.

Poměrně rychle se přelévající míry spokojenosti a nespokojenosti s členstvím v Unii lze ovšem klidně interpretovat i přesně opačně než tak, že rostoucí kritika EU je výrazem větší obeznámenosti české veřejnosti s děním v EU a výrazem toho, že se v EU prostě většina Čechů zabydlela do té míry, že je ochotna dívat se na ni stejně kriticky jako na vlastní stát.

Může být totiž naopak výrazem poměrně velké mělkosti názorů české veřejnosti na EU, jak to občas zdůrazňují sociologové. Podle některých z nich se Češi prostě o dění v EU nezajímají dostatečně na to, aby měli pevný názor. Poměrně velká skupina lidí s „mělkými“ názory na EU je pak samozřejmě snadněji ovlivnitelná tím, co o EU říká politická reprezentace.

Jestliže byla česká veřejnost vystavena po deset let extrémně negativním pohledům na EU z úst i pera prezidenta Václava Klause, jemuž sedm let sekundovaly vlády vedené euroskeptickou ODS, není divu, že je podpora EU u nás nízká. Na druhou stranu to také znamená, že vydrží-li u moci dostatečně dlouho současný proevropský prezident a vláda, můžeme se nadít toho, že  spokojenost s EU poroste.

Nastíněný příkrý kontrast mezi dvěma možnými pohledy na důvody spokojenosti či nespokojenosti s členstvím v EU jen dokládá, jak je otázka po spokojenosti relativní. V EU prostě jsme, a pokud se vlastní vinou nezhroutí, budeme v ní. Je nyní naším domovem stejně, jako je jím český stát.

V jeho případě se přitom nikdo neptá, zda jsme spokojeni s „členstvím“ v něm – tedy s jeho samotnou existencí. Můžeme se nanejvýš ptát, zda jsme spokojeni s jeho politikou, ústavními institucemi, sociálním systémem, mírou kriminality či korupce.

Možná by tedy agentury zkoumající veřejné mínění měly posunout svoje zkoumání pohledů na EU tímto směrem. Z názorů na to, zda se nám v EU celkově líbí nebo nelíbí, aniž bychom se smysluplně zabývali tím, co dál, si toho totiž lze vzít jen velmi málo.

Mnohem důležitější by bylo dozvědět se, s čím je česká veřejnost v EU spokojená a co by chtěla změnit. Pomohlo by to i politikům. Ti, protože názory české veřejnosti v tomto směru příliš neznají, často – kupříkladu v kampani před eurovolbami – plácají o EU i svých záměrech pro ni, co je napadne.