Článek
Možná nejlépe vystihl podstatu těchto nehmatatelných efektů kdysi Václav Havel, který na narůstající euroskepsi mnoha Čechů reagoval zdánlivě humornou poznámkou, že by se jednou za rok měl vyhlásit týden bez Evropské unie.
Na několik dní by se obnovily hraniční kontroly, platila by se opět všemožná cla, studenti studující v ostatních zemích EU, stejně jako lidé v těchto zemích pracující, by se museli vrátit domů. Na čas by ustal volný pohyb zboží, osob i kapitálu. Mohly by také přestat platit nejrůznější normy i spotřebitelské standardy EU, které nám údajně znepříjemňují život.
Možná by se leckdo na chvíli zaradoval, že si může koupit banán či okurku libovolného zakřivení, ale mnozí z nás by si nejspíš rychle uvědomili, třeba při pouhé návštěvě supermarketu, že jsme se bez norem EU octli ve spotřebitelské džungli - v našem případě odvislé od libovůle nejrůznějších českých podnikatelských vykuků nebo importérů často nebezpečného zboží bez potřebné certifikace z rozvojového světa.
Zjistili bychom také, že částečné právní i byrokratické šero, které u nás politici dokázali udržet navzdory EU pod tlakem nejrůznějších „podnikatelských“ lobby, je během týdenního vypnutí Unie o poznání šeřejší. A pokud by bylo možné na týden retroaktivně vymazat i nejrůznější projekty financované z eurofondů, asi bychom se divili, co všechno okolo nás najednou zmizelo.
Nehmatatelným efektem je i přítomnost zahraničního kapitálu, který by k nám bez členství v EU nikdy nepřišel. Ostatně představitelé některých velkých firem, které dnes tvoří páteř naší ekonomiky, ještě před vstupem ČR do Unie v soukromých rozhovorech bez obalu zdůrazňovali, že do Česka by bez příslibu brzkého členství nešli.
Pracovní síla už tehdy byla levnější na východ od nás a výhodná geografická poloha není vše. Zvlášť když by se bez peněz z EU postavilo ještě méně dopravně-infrastrukturních projektů, než kolik jsme jich kvůli naší národní „zálibě“ v rozkrádání, korupci a byrokratickém šlendriánu (ne)postavili.
O často mamutích investicích u nás nakonec v náš prospěch rozhodla právě jistota investorů, že budeme přináležet k obrovskému jednotnému trhu. Jakož i příslib politické a institucionální stability, který se s členstvím v EU automaticky pojil.
Do jisté míry „nehmatatelný“ je také pozvolný odliv tradičního českého provincialismu, k čemuž náš pobyt v bezpochyby EU přispívá. Jakkoliv se někteří politici mocně snaží duchy nacionalismu i české nedůvěry k vnějšímu světu probouzet a politicky z nich profitovat, nejsou příliš úspěšní. Dokážou sice dost našich spoluobčanů přimet k tomu, aby spolu s nimi na leccos „evropského“ brblali, ale nedokážou je většinově přesvědčit, že by nám mimo EU bylo lépe.
Žádná z větších politických stran tak pro jistotu o vystoupení z EU nebo nějaké větší izolaci od ní ani nemluví. Strany, které otevřeně volají po konci unijního projektu, jsou, i v preferencích, zcela okrajové. Většina Čechů si navzdory tradičnímu stěžování na to či ono budoucnost ČR mimo hlavní proud evropské integrace nepřeje.
Nehmatatelná či nedefinovatelná, protože se těžko kvantifikuje, je odpověď na otázku, co vše z výhod nabízených v podobě členství v EU jsme nevyužili. Řeč je nejen o nevyčerpaných eurofondech, ale i o institucionálním „know-how“, které naši politici, zejména na pravici, dokázali pod záminkou jakýchsi „národních zájmů“ a českých specifik odmítat.
I proto ještě nemáme zákon o státní službě evropského střihu. I proto funguje náš stát v mnoha oblastech spíše jako Kocourkov, než jako srovnatelné evropské země.
Jenže i to se postupně mění - a to opět zásluhou našeho členství v EU. Češi svobodně po EU nejen cestují, ale mnozí v ostatních členských zemích pobývají na stážích, studiích či kvůli zaměstnání. Politici i státní úředníci jsou v neustálém kontaktu se svými kolegy jinde v EU.
Zásluhou otevřeného evropského prostoru a neustále konstruktivní konfrontace s tím, co vidíme už pár kilometrů po překročení hranic, zejména směrem na západ, též mnohem lépe vidíme, co by i u nás mohlo fungovat lépe. A je možné tvrdit, že i proto se mnohé u nás v druhé dekádě členství v EU výrazně zlepší, ač je i tento příslib pro mnohé zatím „nehmatatelný“.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).