KOMENTÁŘ: Nový kariérní řád, aneb „Učitel třetí kategorie“ - Václav Klaus ml.

První zmínky o „nezbytnosti“ zavedení kariérního řádu se objevují v roce 1995, tedy před 19 lety. Mezitím polovina učitelů zemřela, odešla do důchodu či mimo školství, noví logicky přišli – čili asi nehovoříme o nezbytnosti, ale o nějakém přání. Ale koho?

Učitelé chtějí přidat (nejlépe plošně), rozhodně nechtějí kariérní řád. Ti to tedy nebudou.

Ředitelé škol také ne, protože (viz níže) – celá akce je namířena víceméně proti nim a jedné z posledních kompetencí, kterou ještě mají – hodnotit své podřízené.

Žáci či jejich rodiče? :-)

Historicky největšími propagátory jsou „odborníci“, komise a ústavy. V poslední dekádě bohatě dotovaní z evropských grantů. Léta bádali nad tím, jestli má být 4, 5 nebo 6 kategorií učitelů a podobné vědecké otázky. Další významnou částí jejich práce bývalo spuštění kritiky „že ani za tohoto ministra nedošlo k legislativnímu pokroku ve věci“. Kritika však nebývala ohnivá, neb další čtyři roky na bádání, komise a přilepšení k platu – nebylo tak špatné. Nyní však, podle všech signálů, hlavní síly systému mají jasno a nový ministr rád chytá ze vzduchu cokoli vypadajícího mediálně populárně. Kariérní řád je ve vládním prohlášení.

Oč se má v praxi jednat? Všichni učitelé se rozdělí do 4 kategorií: začínající učitel, standardní učitel, vynikající učitel a (perlička :-)) „učitel-aktivista celostátního významu“. Pro přechod ze začínajícího na standardního má jít o nutnou povinnost, zbývající povýšení provedou jakési atestační komise. To vše finančně nějak (jak a z čeho se neví) ohodnocené.

Ředitelé v ČR mají sice velkou zodpovědnost, zato čím dál menší kompetence. Tímto ztratí jednu z klíčových. Např. ředitel hodnotí učitele špatně, ale od komise se mu vrátí vynikající (doktor Cvach) či dokonce národní aktivista nebo také naopak. K těmto věcem 100% dojde. Hodnotit, motivovat a vést učitele je ale jedna z hlavních náplní práce ředitelů. Asi ta nejdůležitější.

Existují reálná kritéria pro atestaci (krom doporučení/rozhodnutí ředitele) a jaká to jsou?

Oblíbenost učitele žactvem? Malé pracovní absence? Publikování něčeho a kde (!), aby to bylo „směroplatný“? Účast na školení akreditovaného MŠMT? Kladný poměr k evropské integraci, trvale udržitelnému rozvoji planety, genderová uvědomělost (průřezová témata RVP)? Přezkušování odbornosti učitelů – nové „státnice“?

Celý proces velmi zhorší atmosféru ve školách a udělá ze spravedlivých ředitelů nepodporujících všechny své učitele – „udavače“. V každé škole se totiž tak nějak ví, kdo je nejlepší matikář, komu ředitel svěřuje přijímačky, maturitu a kdo je naopak třeba trochu „standardní učitel“. A nějak s tím ti lidé žijí – je to mezi nimi. Jenže teď bude psát ředitel posudek a posílat ho „nahoru“. Nedoporučit někoho – znamená udělat si celoživotního nepřítele. To se nebude ředitelům vůbec chtít a tak doporučí každého.

Nebudou chtít být vynikajícím učitelem všichni? Jistěže, když za to bude nějaká koruna a kritéria z povahy věci splnitelná.

Vytvoříme dalších 40 hodin byrokratické práce ředitelů navíc. Sepisování posudků na své učitele pro účely atestace v zadaném formátu, vyhledávání a ověřování.

Komu to tedy prospěje? Především ministrovi – bude se několik měsíců žvanit o tomto tématu a neřešit reálné problémy školství. Média vše budou poslušně přežvykovat. Velkou radost budou míti také úředníci – zajištění nepostradatelnosti; akreditovaní školitelé – finanční žně, školení budou masovější a průmyslovější; členové atestačních komisí – to dá rozum; monopolní parazité školského systému – fakturka na aktualizaci nejmenovaného povinného školního software (zapracování kariérního řádu); ale třeba i oddělení školského managementu na pedagogických fakultách, neboť ředitelé by se mohli/měli časem také rozdělit na různé kategorie.

Mezi vítězi tedy najdeme vesměs minoritní zájmové skupiny, ale většina (učitelská a ředitelská veřejnost) není vůbec akceschopná a přežila již mnoho rozličných reforem, RVP-ŠVP, státních maturit. Odevzdaně čeká i na tuto „nezbytnost“.