KOMENTÁŘ: Poněkud opožděné reakce - Antonín Rašek

Na tohle jsem si asociativně vzpomněl, když mnoho politiků, včetně generálního tajemníka Severoatlantické aliance Rasmussena, varovalo a vyzývalo ruské vedení, aby stáhlo svá vojska z ukrajinských hranic. To když už i známý profesor Zubov našemu Radiožurnálu řekl, že se tak děje. Navíc někteří vojenští experti se od začátku domnívali, že prodlužování pobytu vojsk na hranicích má jen odvést pozornost od anexe Krymu. Ruský útok podle nich nemohl nikdo brát vážně.

Jenže jak je tomu v přísloví, nechvalme dne před večerem. Aktivity radikálních ruských nacionalistů podobné úvahy zkomplikovaly. I když nejsou masové, ani není jasné, zda jsou řízené, nebo spontánní, i když jistě pod ruskou kontrolou. V těchto východních regionech ve srovnání s Krymem však ruská menšina nepřevažuje. A podle výzkumů veřejného mínění místní občané nejen nejsou pro připojení k Rusku, ale si ani nepřejí federaci.

Zatímco bezpečnostní a vojenští analytici Putinovi potvrzovali, že v případě Krymu se nemá čeho obávat, útok na Ukrajinu by mu stejně vehementně nedoporučovali. Vždycky mají výhodu ti, kdo mají představu o několika dalších tazích a znají místní poměry.

Anglický novinář Alexandr Werth pobýval po celou dobu druhé světové války v Sovětském svazu. Napsal o tom rozsáhlou dvojdílnou publikaci Od paktu po Stalingrad a Od Stalingradu po Berlín. Mimo jiné tu popisuje, jak při vpádu německých vojsk na Ukrajinu je část obyvatel vítala. Nebylo se co divit, bylo pár let po hladomoru zaviněném Stalinem, a kdy pozdější bojovník proti jeho kultu Nikita Chruščov nechal popravit vedení Komunistické strany Ukrajiny.

Jenže Němci na jistou vstřícnost Ukrajinců nedali a hnali je na práce do říše. Místní se poté z dopisů dozvěděli, že tu s nimi jednají jako s otroky a brzy byly lesy plné partyzánů. Málokdo má proto s gerilou takové zkušenosti jako Ukrajinci. Logicky lze předpokládat, že v nacionálně vzedmuté zemi by se v případě vpádu situace za využití i jiných forem odporu opakovala. A tohle určitě ruské vedení nepotřebuje. Stejně jako pomáhat nové ukrajinské vládě z vážných nesnází, když si může počkat na příznivější příležitost.

Podobnou reakci mohou vzbuzovat i obavy, že se snad Rusko chystá zaútočit na Evropu, a proto je nutné k jeho hranicím přemístit jednotky NATO. Lze si ale představit, že by ruská armáda bez totální mobilizace byla schopná jako ve druhé světové válce bojovat na frontě široké stovky kilometrů, když při v pádu do Československa potřebovala k tomu vojska Varšavské smlouvy půl miliónu vojáků? Neznamená to si postup modernizace ruských ozbrojených sil nehlídat a reagovat efektivněji než doposud.