Článek
Hnutí Úsvit Tomia Okamury se nemůže rozhodnout, jakou roli chce vlastně hrát. Nebylo sice přizváno do vládní koalice sociálních demokratů, hnutí ANO a lidovců, ale zároveň má evidentně problém s tím, že by mohlo být vnímáno jako součást jednoho opozičního bloku společně s ODS a TOP 09. Před volbami se koneckonců proti tradičním stranám vymezovalo.
Komunisté mají se svou opoziční rolí též problém. S ČSSD vládnou v několika krajích, navíc se v sociálních tématech s ČSSD v lecčems shodnou. Je pro ně těžké vymezit se jasně také proti hnutí ANO Andreje Babiše, protože to je ideově neuchopitelné. Navíc se před volbami profilovalo jako „antipolitická“ alternativa proti stranám, které zde v posledních dvou dekádách vládly. I KSČM se prezentuje do jisté míry jako antisystémová protestní strana. Právě pro KSČM by sice mělo být přirozené útočit na stranu vedenou a de facto „vlastněnou“ miliardářem, jenže Babišova kritika „prohnilé“ a „užvaněné“ parlamentní demokracie v lecčems souzní s pohledy KSČM.
Po nějakou dobu se zdálo, že roli partajní opozice bude suplovat prezident Miloš Zeman, který byl po měsících průtahů v podstatě donucen koalicí ke jmenování vlády vedenou předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou, jenže Zeman si uvědomil, že v případném souboji s vládou má spojence snad jen v řadách v KSČM, a tak se pokouší vytvářet opozici uvnitř vládní koalice.
Jinými slovy, prezident v poslední době systematicky podporuje svým výroky hnutí ANO, zejména pak Babiše, což je taktika, která by mohla vést až k vážné koaliční roztržce. Případný pád vlády za Zemanovy asistence by zase mohl definitivně rozštěpit ČSSD.
Pro českou politiku je tento stav zase jednou potenciálně zničující. Parlamentní opozice nenabízí proti vládním návrhům téměř nic konstruktivního, omezuje se jen na pokřik. ODS navíc svým prvoplánovým antikomunismem a protievropskou rétorikou činí problematickým i jakékoliv větší sblížení s TOP 09, která má na tato témata o poznání komplexnější pohled.
Jelikož v pravicové opozici se nic významného neděje, média i veřejnost se soustředí na vládní koalici. Ta se ovšem bohužel začíná chovat jako ta minulá: každé významnější téma se stává předmětem soubojů anebo alespoň ostrých vyjádření.
Zejména Babiš a jím vlastněná média pravidelně zásobují veřejnost vyjádřeními a útoky na ČSSD, která vytvářejí zdání, že hlavní opoziční síla u nás je ANO. Až na to, že nesedí v parlamentu coby nevládní strana, ale je naopak součástí vlády.
Tato situace má velký potenciál skončit dalším politickým rozvratem, který by otevřel dveře prezidentovi Zemanovi k návratu do hlavního proudu politiky. Je s podivem, že ani současné vládní strany, které musely vybojovat o ustavení své koalice se Zemanem ponižující bitvu, ani pravicové strany bývalé koalice, jejichž vládu pomohl Zeman poslat ke dnu, neberou toto nebezpečí dostatečně vážně.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Neexistence kvalifikované oponentury ze stany skutečné opozice, doprovázená „babišováním“ uvnitř vlády, bude navíc mít dopady i na kvalitu vládních rozhodnutí. Příslib transparentnosti a efektivnosti vlády, který vzbuzoval před vznikem koalice jisté naděje, se za toho stavu může rychle vypařit.