Článek
Neptun je poslední z velkých planet naší Sluneční soustavy. Ač rozměry menší než Uran, hmotností jej převyšuje. Je pojmenován podle římského boha moře. Poté, co byl objeven Uran, bylo jasné, že ještě ve větší vzdálenosti se musí nacházet další planeta, která ovlivňuje jeho dráhu. Na základě výpočtů provedených Adamsem a Le Verrierem objevili tuto planety 23. září 1846 nezávisle na sobě Galle a d'Arrest. Později se ukázalo, že planetu pozoroval už v roce 1613 Galileo Galilei, považoval ji ovšem za hvězdu.
Neptun byl dosud navštíven pouze jednou kosmickou sondou. Slavný Voyager 2 prolétl kolem planety 25. srpna 1989. A tak mnoho našich znalostí o Neptunu pochází právě z tohoto jediného setkání. Naštěstí nedávná pozorování provedená v posledních letech velkými pozemskými i Hubbleovým kosmickým dalekohledem (HST) přidala další střípky do mozaiky naši vědomostí. Kosmický dalekohled významně přispěl i k poslednímu zjištění.
S velkou pravděpodobností má Neptun malé kamenné jádro, jehož hmotnost je srovnatelná s hmotností Země, plášť tvořený různými ledy a kamením a konečně atmosféru, ve které dominují vodík a hélium a nepatrně je zastoupen i metan. Stejně jako v případě dalších velkých, plynných planet, existují i v atmosféře Neptuna oblačné pásy obepínající planetu v různých planetografických šířkách.
V atmosféře se rovněž objevují obří bouře. Jedna z nich, tzv. Velká temná skvrna, byla objevena právě sondou Voyager 2. Snímky HST z roku 1994 ukázaly, že tato bouře zmizela.
Na jižní polokouli nastupuje jaro
Tým astronomů z University of Wisconsin a JPL/NASA studoval tuto planetu v letech 1996, 1998 a 2002. Už v roce 1998 se ukázalo, že jasnost oblačné pokrývky na jižní polokouli při srovnání s rokem 1996 vzrostla. Na snímcích získaných v loňském roce je Neptun výrazně jasnější než v letech předchozích.
Toto zjištění je v souladu i s dlouhodobým pozorování prováděným na Lowellově observatoři, která říkají, že jasnost Neptuna postupně roste už od roku 1980. A konečně je potvrzují i pozorování v infračerveném oboru spektra získaná Keckovým dalekohledem na Mauna Kea na Havajských ostrovech. Zde je vzrůst jasnosti ještě dramatičtější.
Ke změnám ročních období dochází na Neptunu podobně jako na naší Zemi. Je to způsobeno téměř stejným sklonem rotačních os obou planet. Sklon zemské rotační osy je 23,5 stupňů, v případě Neptuna je to 29 stupňů. Na Neptunu se nyní naklání ke Slunci jižní polokoule, dostává se jí proto více slunečního záření a oblaka v atmosféře se ohřívají. Na druhou stranu, v oblasti rovníku nebyly žádné výrazné změny zaznamenány, což je považováno za další důkaz pro výše zmíněné sezónní změny.
Roční období na Neptunu
Zatímco na Zemi trvají jednotlivá roční období tři měsíce, na Neptunu se jejich délka měří na desetiletí. Planeta totiž oběhne kolem Slunce jednou za 165 let, což znamená, že každé roční období trvá více než 40 let. Pokud tedy skutečně nyní astronomové pozorují sezónní změnu, mohla by jasnost jižní polokoule Neptuna růst ještě dalších 20 let. Vzhledem k délce jednotlivých ročních období nebyly podobné změny samozřejmě ještě nikdy studovány.
Vědci ale předpokládají, že každá polokoule je během oběhu planety kolem Slunce vystavena horkému létu a chladné zimě, zatímco jaro a podzim jsou přechodová období se zvyšující či snižující se teplotou. Průměrná teplota na povrchu planety je -218 C, proto je výraz "horký" velmi relativní. Kromě nízké teploty jsou dalším extrémním projevem počasí na Neptunu větrné smrště, které dosahují rychlostí až 1500 km/hod.
Lawrence Sromovsky z University of Wisconsin považuje za významný už fakt, že k sezónním změnám na Neptunu vůbec dochází. Planeta se totiž nachází ve vzdálenosti 30krát větší od Slunce než naše Země. Při pohledu z Neptunu je Slunce 900krát slabší než při pohledu ze Země. A adekvátně nižší je rovněž množství sluneční energie, které do atmosféry planety dopadne.
Navzdory současnému zjištění zůstává planeta Neptun a její atmosféra i nadále velkou záhadou. A to také právě kvůli velmi nízkému množství sluneční energie, které - i v kombinaci s vnitřním teplem planety - je podle současných poznatků příliš malé na to, aby stačilo k vysvětlení probíhajících teplotních změn.
