Protože byl pátek 2. května vyhlášen Světovým dnem bez kalhot, rozhodl jsem se původně věnovat tento Baldachýn známé taoistické metodě "análního dýchání", která je právě bez kalhot skvěle využitelná. Na svých toulkách Tibetem jsem poznal mnicha, který dokázal nafouknout matračku na jeden anální nádech.

Den bez kalhot je mimořádně pěkný nápad a jak je vidět z fotogalerií uvnitř zmíněných stránek, začíná získávat ve světě oblibu. Přiznávám, že i já jsem si pořídil pár pěkných fotografií bez kalhot a hodlal jsem je v tomto Baldachýnu zveřejnit.

Jenže jsem z toho začal mít trošku obavy, neboť minule jsem jen z rozpustilosti publikoval odkaz na jednu či dvě mládeži nepřístupné stránky. A hned se mi ozval čtenář, který si čte Baldachýn z práce a jak říká "nemůžu si dovolit "dráždit kobru bosou nohou" prohlížením si stránek s fistingem" (pokud nevíte, co je "fisting", nemáte v tomto Baldachýnu co dělat. A pokud si to jen nemůžete vybavit, zavzpomínejte na školní výuku: pamatujete si pěstní klín? Tak tohle slovní spojení má s fistingem skutečně něco společného...)

Zvláštní. Vzpomínám si, že když jsem třeba pracoval pro druhé největší vydavatelství na světě, nikomu tam fistingové stránky nevadily. Ovšem to je možná proto, že jeho část vlastnil Saddám Husajn. A Saddámova rodina - jak je vidět například z výzdoby Kudajova paláce - měla k pornu celkem kladný vztah.

Nicméně fakt, že Saddám vlastnil i část velkého francouzského koncernu Matra, který vyrábí kromě slavných vysílaček a částí Renaultů i navigační systémy raket, používaných francouzskou armádou, mě přivedl k odvážné myšlení. Co když se Francouzi svým odmítnutím války s Irákem Saddámovi vůbec nezavděčili a naopak ho připravili o dost peněz? Pokud by se ukázalo, že Saddám měl podíl i v nějaké americké zbrojovce a že mu za každou svrženou inteligentní bombu přišlo tisíc dolarů na účet, získaly by jeho hry s Hansem Blixem náhle zajímavější rozměr... A propos: Hra s Blixem. 

Doktor Divnoblix, aneb jak jsem naučil bát se a hledat bombu. Tady.

Ale zpátky k problematice košilatých odkazů. Toto je mládeži nepřístupný Baldachýn, takže všichni mladší osmnácti let a další potenciálně ohrožení jedinci, opusťte tyto stránky a hrajte si třeba s legem. Dokud se nevyřeší tento problém, nesmíte se vrátit.

Napadlo mě nebezpečné odkazy označovat hvězdičkou. Vypadalo by to nějak takhle: Skutečně nadmíru zajímavou infografiku naleznete *zde. Děti, mladiství, státní zaměstnanci a soudci Nejvyššího soudu by pak věděli, že se k tomu linku nemají myší ani přiblížit, protože by je tam čekalo tohle.

Pěkná infografika, že? Víc je jí zde. Ehm... *zde.

Jenže po chvíli přemýšlení jsem si - stejně jako doktor Železný - uvědomil, že erotický podtext má v této chvíli všechno a já o tom nemusím ani vědět. Třeba takové míče a balónky. Objevím na internetu srandovní obrázek nafukovacího předmětu a - vždyť je to jenom blbej balónek - uveřejním odkaz bez hvězdičky.

Netuším totiž, že Baldachýn možná čte nějaký balónkofil. To je uznávaná forma fetišismu ("Pořád je spousta lidí, která o balónkovém fetiši ještě neslyšela..." - to je vážně pravda). Zapátráte-li však, zjistíte, že o balónkofílii existuje pořádná analýza, v níž se dočtete prakticky všechno: "Většina balónkofilů se shodne na tom, že objekt jejich touhy musí být z latexu nebo gumy a naplněn plynem (většinou vzduchem nebo héliem). Kovové balóny je nezajímají vůbec, ačkoliv s nimi někteří experimentují, leč nepřipadají jim tak vnadné jako balónky gumové." A že na internetu existuje *firma, která vhodné balóny dodává*79 000 stránek týkajících se balónkového porna. Takže dám nevinný link na balónek a někdo se mi vzruší. A ještě hůř: podřízený balónkofilního šéfa bude mít ze sjíždění stránek s balónky v pracovní době pěknou polízanici.

Je to vážně těžké, poznat, co může na koho eroticky působit. Já sám jsem si teď nedávno četl článek o tom, že v jisté francouzské restauraci už ***uškrtili milióntou kachnu, aby z ní pak vymačkali krev a v té ji dusili... A řeknu vám: představit si takhle milión škrcených kachen, to je vážně silná káva!

Každý máme nějakou tu svou malou úchylku. A měli bychom se naučit si je navzájem tolerovat. Tak třeba kolega Jaroslav Sedláček, zástupce šéfredaktorky časopisu Cinema. Znám ho od školních let, ale když jsem si přečetl jeho *recenzi na nový český film Nuda v Brně, nestačil jsem se divit. "Moje osobní zkušenost s obecními blázny a dementy mi říká, že tito lidé svůj první sex neprožívají zdaleka tak intenzivně, jak nám naznačuje film..." Myslíte si, že ho za ten odvážný coming-out kritizuji? Ani v nejmenším. Nicméně jeden výtisk časopisu jsem zaslal do léčebny postižených dětí v Leontýně, jen pár kilometrů vzdáleném od Jaroslavova bydliště. Pro jistotu.

 Tím vším chci naznačit, že přidávat hvězdičky k nebezpečným linkům je zkrátka nesmysl, protože nebezpečné je dneska všechno.

Tak, neplnoletí, už se můžete vrátit z toho Lega. Cože... i *Lego?

To ale nic nemění na tom, že Den bez kalhot by měl i u nás zdomácnět. Bohužel zatím žádná osobnost si tuto akci nevzala pod patronát, takže nezbývá než zapomenout a doufat, že snad někdy příště...

Já malověrný!

 Hezký den bez kalhot!

P. S. P. S.: Málem bych zapomněl!

 Zítra je zas Světový den marihuany, který doprovází různé happeningy a pochody. Tak uvidíme, kdo se tam objeví...

Cool...