Hvězda V838 Mon je příliš daleko na to, aby byla viditelná pouhým okem. Její označení říká, že se jedná o proměnnou hvězdu, která s časem mění svoji jasnost. Leží v zimním souhvězdí Jednorožce a její číslo naznačuje, že je jen jednou z mnoha set dalších hvězd s podobným chování. Loňský rok ale prokázal, že to není jen tak obyčejná proměnná hvězda. Její chování bylo tak podivné, že okamžitě vzbudila pozornost astronomů po celém světě.

Hvězda prudce vzplanula

Začátek celého příběhu znovu ukázal, v čem spočívá velký význam amatérské astronomie pro tu profesionální. Profesionální astronomové nejsou jednoduše schopni pokrýt svými přístroji všechny zajímavé objekty na obloze. Naštěstí jsou tu astronomové amatéři, kteří ve svém volném čase sledují chování řady objektů - mezi nimi právě i množství proměnných hvězd - a v případě nečekané události zalarmují profesionály. Podobně tomu bylo i u hvězdy V838 Mon.

Jako první si dramatického zjasnění hvězdy všiml na počátku loňského roku australský amatérský astronom. Hvězda náhle zvýšila svoji jasnost. Po velmi krátkou dobu byla dokonce 600 000x svítivější než je naše Slunce a přesvítila všechny ostatní hvězdy v naší Galaxii. Od té doby nepřetržitě slábne.

Vznik světelné ozvěny

V tomto období se objevily "světelné ozvěny" předchozí erupce. Tyto ozvěny vznikají odrazem světla erupce na prachových obálkách v okolí hvězdy. Protože se nešíří přímou, a tedy nejkratší cestou, dorazí k nám později než světlo samotného zjasnění hvězdy. Snímky pořízené Hubbleovým kosmickým dalekohledem (HST) ukázaly, že prachových obálek je v okolí hvězdy několik. To by mohlo znamenat, že k takovým erupcím došlo v historii hvězdy vícekrát. Zatím ale není možno o této skutečnosti definitivně rozhodnout.

Byla to právě pravidelná pozorování pomocí HST, která přinesla doslova kroniku zaznamenávající šíření světelné ozvěny v okolí hvězdy. Světlo erupce se postupně odráží od jednotlivých vrstev a postupně osvětluje další a další. Během sedmi měsíců pozorování byly takto postupně nasvícena oblast od hvězdy vzdálená od 4 do 7 světelných let. Překročení rychlosti šíření světla je ale jenom zdánlivé - tuto iluzi způsobilo právě "zdržení" té části světla, která se nešířila přímo k nám. Předpokládá-li se rychlost rozpínání jednotlivých obálek kolem 100 km/s, vnější vrstvy byly odvrženy do okolního vesmíru o 20 000 let dříve.

Podivná hvězda

Nevyjasněnou otázkou zůstává samotný mechanismus zjasnění hvězdy. Nejedná se totiž o událost podobnou explozi supernovy či novy. O supernovu se jednat nemůže už jenom z toho důvodu, že v takovém případě by hvězdy musela být ještě mnohem jasnější. Dosaženou jasností se hvězda podobá běžným novám, ale to je také vše, co jí s touto skupinou hvězd spojuje. Její další chování je už zcela odlišné. Zatímco nova odvrhne vnější obálku a zbude horké jádro, V838 zůstává stále chladná. Její povrchová teplota je pouhých 2 000 stupňů Celsia, což ji řadí k nejchladnějším známým hvězdám vůbec. Pro srovnání, povrchová teplota našeho Slunce je 6 000 stupňů.

Otázkou je, jestli můžeme vůbec v tomto případě hovořit o erupci. Hvězda totiž zřejmě odvrhne do okolí jen malou část své hmoty a sama se posléze nafoukne do obřích rozměrů, ale její teplota zůstane přitom nízká. Představme si, že taková hvězda leží v centru naší Sluneční soustavy místo Slunce. V okamžiku zjasnění se by roztáhla až po oběžnou dráhu Jupitera. Naše planeta by byla pohlcena v jejím nitru.

Malý hvězdný společník

Astronomové z Arizonské university sledující hvězdu pozemskými dalekohledy objevili jejího společníka. Jedná se tedy o dvojhvězdu, přičemž druhá hvězda je malá ale horká. Na rozdíl od první hvězdy to není žádný hvězdný exot, ale docela obyčejná hvězda. To umožnilo stanovit její vzdálenost na 20 000 světelných roků. Znamená to tedy, že ve skutečnosti dnes sledujeme událost, ke které došlo před 20 000 roky. Náš pohled do vesmíru je vždy pohledem do jeho minulosti.

Každopádně je jisté, že hvězda V838 Mon je velmi podivná. Ačkoliv se objevilo několik teorií vysvětlujících co způsobí výše popsané události, zatím není možno rozhodnout, která z nich - a pokud vůbec nějaká - je správná. Svoji roli by jistě mohl sehrát hvězdný společník, ale třeba také planeta, která hvězdu obíhá a je při jejím rozpínání pohlcena. Předpokládá se, že světelné echo bude růst ještě několik let než dosáhne těch úplně nejvzdálenějších vrstev prachu. A tak se plánuje další studium, které by mělo přinést nové poznatky. Hvězda je to určitě unikátní a je možné, že ji sledujeme v jakési přechodové fázi hvězdného vývoje, která je velmi krátká a tudíž zřídka pozorovatelná.