Například zařízení na západním předměstí japonské metropole Tokia je s 15 000 kremacemi ročně nejvytíženějším pohřebištěm v zemi. Každý den tu spálí asi 40 nebožtíků, i když výjimkou nejsou ani dny, kdy jich je kolem 90. 

Typický pohřeb - pouhý ceremoniál - přijde v průměru na 3,5 miliónu jenů (zhruba 815 500 korun), ve srovnání s necelými 10 000 dolarů (asi 247 100 korun) za pozemek a ostatní náležitosti v USA či Británii.

Popel Japonců je po kremaci tradičně ukládán do země na rodinných parcelách, obvykle na pozemku buddhistického chrámu nebo v jeho blízkosti. Na parcele mohou být náhrobky a popel několika generací, přičemž každý předek dostává od kněží pro posmrtný život nové jméno. Poplatky kněžím se mohou vyšplhat až na desetitisíce dolarů - v závislosti na tom, nakolik je ono jméno šťastné.

Snadnější je dostat se na Harward než na Aojamu

Tokijský hřbitov Aojama je nejproslulejším japonským pohřebištěm. Od otevření v roce 1874 tu byly uloženy ostatky více než 110 000 lidí, včetně politiků, spisovatelů, umělců a herců. Když bylo loni na prodej nabídnuto 50 míst - první taková nabídka určená veřejnosti od roku 1960 - projevilo zájem několik tisíc lidí. A to přesto, že cena se pohybuje od 43 000 dolarů (asi milion korun) po 98 000 dolarů.

"Malé pozemky byly přiklepnuty jen jednomu z každých 62 žadatelů," říká ředitel hřbitova Čikako Ueno, což znamená, že je zhruba dvakrát těžší získat místo k pohřbení v Aojama, než dostat se na Harvardovu univerzitu.  

Japonské pohřby jsou stále plné rituálů

Na Japonsko připadá zhruba polovina ze stovky lidí, jejichž popel byl ve speciálním pouzdře vynesen raketou do vesmíru. Skupina pohřebních domů nedávno koupila neobydlený ostrov, určený výlučně k rozptylu popela mrtvých, a k mání jsou teď výpravy pro lidi, kteří si přejí rozptýlit popel do vod omývajících břehy Havaje. Těm, kteří žijí příliš daleko od rodinného pohřebiště, nabízejí webové stránky virtuální hroby.

Vzdor všem technickým vymoženostem jsou ale japonské pohřby plné rituálů a většinou se konají v souladu s buddhistickými praktikami.

Nebožtík je obvykle nejprve dopraven domů a na den či dva uložen na lůžko - s hlavou směřující na sever. Následuje bdění u mrtvého, často doma, při němž přátelé a příbuzní odění v černém hojně popíjejí rýžové víno. Mnohem střízlivější pohřeb se koná pod vedením vyzpěvujících kněží a truchlící při něm pálí kadidlo před chryzantémami pokrytým oltářem. Po kremaci příbuzní s použitím hůlek uloží úlomky kostí do urny, která je před pohřbením dalších 35 dní vystavena doma.

Japonci využívají také služeb balzamovačů

Balzamovač Keničiro Hašizume, syn majitele pohřebního ústavu, je jakýmsi průkopníkem pohřebnictví. Balzamovací průmysl je v Japonsku natolik nový, že zůstává téměř kompletně neregulovaný. Téměř všichni ze 46 zdejších balzamovačů jsou cizinci, nebo se vyučili v cizině. V dokladech mají uvedeno jako zaměstnání "inženýr". Například Hašizume své znalosti získal v Pittsburghském institutu pohřebních věd.

"Protože více lidí žije v zámoří nebo se rodinní příslušníci rozprchli do různých měst, trvá déle, než se rodina na pohřeb sjede. Pozůstalí v mnoha případech pohřbívají svého mrtvého třeba až po deseti dnech," říká. "To je jeden z hlavních důvodů, proč se začínají stále více obracet na balzamovače."