"Největší šok ze získaných údajů budí zjištění, že množství oxidu uhlíku v atmosféře roste nepřetržitě od roku 1958," poznamenal Pieter Tans z americké vládní Laboratoře diagnostiky klimatu Úřadu pro oceány a atmosféru (NOAA).

Výsledky ze sopky

Laboratoř na havajské sopce Mauna Loa naměřila 378 ppm (počet částic příměsi v miliónu částic látky, v tomto případě molekul CO2 v miliónu molekul vzduchu), přičemž údajům z této observatoře se přiznává nejvyšší výpovědní hodnota. Měření probíhá ve výšce tří a půl kilometru nad mořem a složení atmosféry tu není ovlivňováno žádnými blízkými zdroji znečištění či "lapači" CO2, jako jsou lesy či moře.

Přírůstek CO2 je trvalý, přičemž v posledních letech se zvyšuje - nyní dokonce dvakrát rychleji než v 60. letech minulého století. "Působí tu kumulativní efekt," upozornil Tans.

Rovněž britští vědci z antarktické inspekce (BAS) na základě dosud nejkomplexnějšího výzkumu jižního polárního pokryvu dospěli ke stejným závěrům: i tání ledovců se dramaticky zrychluje. Na základě dvou tisíc leteckých snímků a tisícovky satelitních záběrů porovnávali změny za půlstoletí u 244 ledovců spadajících do moře. Téměř devět desetin (87 %) se jich zkrátilo v průměru o 600 metrů, přičemž teplota v regionu stoupla o 2,5 stupně.

Riziko řetězové reakce

"Je to komplexní obraz," shrnula v časopisu Science šéfka týmu BAS Alison Cooková. Podle studie bylo posledních pět let z hlediska ústupu ledovců nejvýraznějších - smršťovaly se o padesát metrů za rok.

Voda uvolněná z ledovců nejen že zvedá hladiny oceánů, ale i mění mořské proudy. To se pak promítá - zejména na jižní polokouli - do změn teplot, vedoucích například k jevu El Niňo, a větší zranitelnosti pobřeží vůči bouřím. Vědci se nemohou shodnout, v jaké fázi se tyto negativní procesy stanou nevratnými a kdy odstartují neodhadnutelné celosvětové změny.