"Jo, celkem to jde, jsem na sebe pyšná. Ale už to není co před rokem," svěřila se Právu po cvičení. Sto let jí bude v úterý, o víkendu jubileum oslavila spolu s dalšími členkami Svazu postižených civilizačními chorobami na edukačním a rekondičním pobytu v Beskydech.

"S rodinou budu slavit až později. A přijedou i příbuzní z Maďarska. Narodila jsem se v Budapešti, tam jsem žila, až než jsem se vdala. No řekněte, poznala byste podle přízvuku, že jsem Maďarka?" říká.

Opravdu by to nikdo nepoznal. S manželem, který byl bankovním prokuristou, se seznámila při jeho služební cestě v Budapešti. "Vdávala jsem se v pětadvaceti letech. Dostali jsme krásný být v Praze, měli jsme úžasné manželství," vzpomíná s úsměvem. Pak se na chvíli odmlčí a do očí se jí tlačí slzy.

Prošla i koncentračními tábory

"Před koncem války jsem prošla koncentračními tábory. Napřed jsem byla v Terezíně, pak nás převezli do Drážďan a nakonec do Bergen-Belsenu. Celkem deset měsíců. Bože, co tam s námi udělali. Mladé holky kolem mě padaly, mě bylo čtyřicet a přežila jsem to. Když jsem se vrátila domů a zazvonila u dveří, otevřel tchán a zeptal se: Co si přejete, paní? Říkám: To jsem já, Vlasta. Nepoznal mě, měla jsem pětadvacet kilo. Omdlela jsem u dveří a on mě odnesl na lůžko."

Paní Urbánková bydlí v Havířově, sama si pere osobní věci, sama si uklízí, třikrát týdně si vaří teplý oběd, čtyřikrát týdně si ho nechává přivézt. "Ale snídaně a večeře si chystám sama každý den. Hlavně jím hodně ovoce. Jsem už sama, musím se umět o sebe postarat."

Jen umýt okna a vyprat ložní prádlo si už netroufá. "Třikrát po dvou hodinách týdně chodí paní Urbánková cvičit také v Havířově," řekla Právu krajská metodička pro rekondice Svazu postižených civilizačními nemocemi Eva Šťastná. "A cvičí opravdu poctivě," poznamenala cvičitelka Karla Hanáková.

"Rekondiční pobyty s námi už absolvuje asi deset let," dodala. Paní Vlasta se pochlubila, že každý den chodí sama na procházku alespoň na hodinu a půl. V knihovně si půjčuje hlavně detektivky, protože se ráda bojí. Denně sleduje zprávy v televizi.

Umřu zdravá

"To vám řeknu, takové lumpárny jako dnes, to kdysi nebylo," rozčílí se. Pamatuje si, co bylo televizních zprávách i před týdnem. "Byla jsem účetní v bance. Tenkrát nebyly počítače ani kalkulačky, všechno jsme počítali z hlavy, možná i proto mi dodnes ještě slouží paměť." Dříve prý ji bavily ruční práce, ale dnes už jí to nejde.

"Je to fenomenální žena. Dožívá se sta let v takové fyzické a psychické kondici, jakou často nevidím ani u sedmdesátiletých pacientů. Určitě jí propívá kontakt s lidmi i to, že chodí cvičit a na rekondiční pobyty," řekl Právu přednosta rehabilitačního oddělení Nemocnice v Karviné-Ráji Oldřich Barteček, který se již léta jako lékař účastní akcí Svazu postižených civilizačními chorobami.

"Já jsem ale zdravá. Až tak zdravá, že zdravá i umřu. To syn si každou chvilku stěžuje, že ho něco bolí. No jo, ale na to si musí zvyknout, vždyť už je starý, je mu třiasedmdesát," vypráví stoletá paní Urbánková. Pak se usmála a dodala: "Ale už se nerada dívám do zrcadla, přece jen už mám vrásky."