Článek
„Ironií je, že jsem v životě dostal jeden jediný telegram. A ten přišel po padesáti letech,“ řekl Fink v rozhovoru pro list Washington Post, který o události informoval.
A co v telegramu stojí? „Promiň, že nemůžeme být na tvé promoci, ale přejeme ti vše nejlepší. S láskou doktor a paní Fischmanovi,“ píše se ve zprávě. Omluvný telegram s gratulací přišel na univerzitu v Michiganu, kde tehdy mladý profesor promoval, 2. května 1969.
In 1969, someone sent Robert Fink a telegram. It was finally delivered last month. https://t.co/pwYXdIguxS
— Ernst Stavro Blofeld (@CEOofSPECTRE) 19. února 2019
„Odstěhoval jsem se prvního,“ vysvětluje Fink důvod, proč telegram nikdy neobdržel. Fink netušil, že Fischmanovi, rodiče jeho spolužáka ze střední školy, nějaký vzkaz poslali, a tak jim nikdy nepoděkoval. Nyní už nemůže, manželé jsou po smrti.
Lístek se vzkazem ale v propadlišti času neskončil. Z nějakého důvodu nebyl zničen, ale založen do univerzitních archivů, kde na něj padal prach. To se změnilo v prosinci loňského roku.
Důležitá zpráva z minulosti
Tehdy totiž Fink dostal podivný e-mail od ženy z města Ann Arbor v Michiganu, kde sídlí jeho alma mater. Christina Zaskeová mu psala, že pro něj má telegram a ráda by věděla jeho adresu, aby mu ho mohla zaslat.
„Upřímně, byl jsem skeptický. Měl jsem podezření, že to bude nějaký druh podvodu,“ uvedl profesor. Jenže nebyl. Zaskeová pracuje v digitální marketingové agentuře, kde mimo jiné spravuje archiv. Skříně archivu agentura kupuje z druhé ruky a jedna z nich pocházela z michiganské univerzity.
V prosinci Zaskeová otevřela zásuvku právě této skříně a objevila hromadu zažloutlých lejster. Většinou to byly jenom různé účtenky, mezi nimi však Zaskeová našla i starou obálku. „Otevřela jsem ji. Jsem sentimentální a pomyslela jsem si, že já bych chtěla, aby mi ta zpráva přišla,“ vysvětlila žena, proč se dala do hledání adresáta.
Telegram nakonec tedy dorazil do správných rukou, byť po padesáti letech. Jak poznamenává Washington Post, stále obsahuje poselství, byť trochu jiné. „Označil jsem to za dlouhou ruku minulosti, která na mne sáhla,“ uvedl Fink. „Zjistil jsem, že si užívám – jak bych to řekl – stimulaci, která mě nutí vzpomínat si na mé mladší já a na lidi, kteří pro mne byli důležití,“ uzavřel profesor.