"Myslím si, že člověk získává tím, jak se mezi lidmi pohybuje. Odjakživa jsem s lidmi rád, rád se s nimi bavím a oni to cítí. Takový prostě jsem. I jako instalatér jsem musel komunikovat se zákazníky a být na ně příjemný. Byl to obchod. Teď je to podobné. Také jednám s lidmi, i když už v jiné pozici. Hlavně se snažím být pořád svůj."

Sláva a peníze vás nezmění?

Možná se dá říci, že jsem bohatý. Předtím jsem ale neměl nic. Zbankrotoval jsem, sáhl jsem si na dno, musel jsem začínat znovu od Adama. Proto se chci chovat ke každému stejně a chci také, aby mě tak brali ostatní. Neměl jsem to v životě jednoduché. Musel jsem hodně rychle dospět. V sedmnácti jsem se stal otcem. Tehdy mi došlo, že mám po legraci. Nebyl jsem to už jen já a moje přítelkyně, bylo tady dítě, za které jsem měl odpovědnost. Dnes máme dvě a to nám ke spokojenosti úplně stačí.

A vztah trvá? Nic se u vás nezměnilo?

Všechno se mění, letos jsme spolu jedenáct let a zatím jsme se nevzali. Nemohu předpovídat budoucnost a vědět, co se stane, beru den po dni. Mohu jen věřit, že to bude lepší a lepší.

Popularita je vám příjemná?

Proč ne? Zvlášť, když mně umožňuje dělat muziku.

Tu jste dostal nejspíš do vínku?

U nás v rodině sice žádní slavní muzikanti nikdy nebyli, ale naši vždycky hudbu poslouchali a milovali. Maminka má okolo dvou tisíc cédéček country, otec to samé v jazzu, takže jsem obklopený muzikou vlastně vyrůstal. Byla také to jediné, co mě kdy zajímalo.

Kdy jste na něco začal hrát?

Ve dvanácti na kytaru a skupinu, se kterou zpívám, jsem založil v patnácti.

K tomu, abyste se stal slavným, jste potřeboval tedy deset let?

Vůbec nechci být slavným. Jen jsem deset let čekal, než se ze mě stane umělec. Teď už nemám hudbu jen jako koníčka, je to moje práce. Muziku ale miluji. Jsem předurčený k tomu, abych ji dělal. Drží mě při životě. Kdybych si uřízl prst a nemohl hrát, nebo se mi něco stalo s hlasem a nemohl jsem zpívat, přestal bych to být já. Bylo by hrozné, kdybych nemohl dělat věci, po kterých toužím.

Píšete si písničky, sám si je skládáte, vypadá to, že vám doslova padají z nebe.

 Je to tak. Mám pořád hodně nových zážitků, takže to jde samo. Někdy se ráno probudím a písnička je hotová, často napíšu dvě za dopoledne. Rád pracuji třeba na pěti písničkách najednou. Víte, hudba je pro mě jistý druh terapie. Zjistil jsem, že přes ni mohu říct lidem hrozně moc. A protože poslední dobou trávím dlouhé hodiny v hotelovém pokoji sám jen se svou kytarou, bylo by škoda, nedát svoje city a myšlenky na papír.

Když jste vyhrál SuperStar a stal se světovým idolem, nechal se slyšet australský porotce, že máte hlas anděla a tvář hobita. Jak vám bylo?

Nikdy předtím jsem především neuvažoval, že bych mohl být idolem. Věděl jsem, že nevypadám jako pohádková víla, tak mi jeho přirovnání přišlo trefné. Navíc mám rád Tolkienova Pána prstenů, s postavami z jeho knížek jsem vyrostl, takže jsem to obojí bral jako poklonu.

Takže svůj vzhled nehodláte měnit, nikdo nebude pracovat na vašem novém image?

Ne, to rozhodně ne. A protože nejsem Julia Robertsová, ani tu mezeru mezi zuby si nenechám vyplnit.

Řekl byste o sobě, že jste typický Nor?

Myslím, že ano.

Vypadáte jako velice pohodový člověk, usmíváte se, máte pořád dobrou náladu?

Jsem rád spokojený, pohodu pak mohu předávat i do svých písniček. Ale jistěže jsou chvíle, kdy bych se raději neviděl. To si pak někam zalezu, s tím mezi lidi nechodím.

Nestýská se vám na cestách?

Je to svým způsobem schizofrenie. Chci být doma s rodinou, a když jsem, chybí mi posluchači.