Šestadvacetiletá Garvinová absolvovala týdenní dobrodružnou cestu na speciálně navrženém vozíčku, v jehož tlačení se střídali dva zkušení běžci.

První maraton se uskutečnil na Antarktidě poblíž Novolazarevské stanice. Další pak postupně v Kapském Městě v Jihoafrické republice, v australském Perthu, Dubaji, Lisabonu, kolumbijské Cartageně a poslední ve floridském Miami.

„Viděla jsem v tom příležitost, abych lidem ukázala, jaké to je, být invalidou. A rovněž mi to dodalo sebedůvěru, díky níž vím, že v životě můžu dělat různé věci,“ svěřila se serveru abc.net.au po svém návratu do Sydney.

Protože se sama téměř od narození potýká s mozkovou obrnou, rozhodla se výpravu zaměřit na podporu lidí, které v životě postihl stejný osud. Pro neziskovou organizaci Cerebral Palsy Alliance se jí doposud podařilo vybrat 64 tisíc dolarů (přes 1,3 miliónu korun).

Pomáhala, jak jen to šlo

Ačkoli ji po většinu cesty tlačili zkušení maratonci, Garvinová se jim snažila pomáhat v jiných záležitostech. „Protože byla často tma, musela jsem je patřičně navigovat a křičet na kolemjdoucí, aby odstoupili z cesty,“ řekla.

Každý maraton tak společně zvládli v rozmezí čtyř až pěti hodin. Nejnáročnější z nich byl prý ten na Antarktidě, neboť je tam sužovala ukrutná zima. „Snažila jsem se to vydržet tak dlouho, jak to jen šlo. Na konci jsem však byla úplně vyřízená,“ přiznala.