"Ještě nikdy jsem se nesetkal s tak detailně propracovaným plánem letu vrtulníku," žertoval Roy Haggard, šéf závěrečné operace týmu Genesis.

Dvě záchytné misky ve tvaru včelích buněk, které budou dnes na padáku klesat nad pouští v americkém státě Utah, totiž mají obsahovat vědecký unikát - částice slunečního záření. Pro USA je to po čtyřiceti letech od programu Apollo první zásilka vzorků z vesmíru. Primát v automatickém sběru drží sovětské sondy Luna.

Odhalí vznik sluneční soustavy

Sonda Genesis odstartovala ke Slunci v srpnu 2001 z mysu Canaveral. Její dráha byla naprogramována tak, aby během necelých tří měsíců dosáhla tzv. libračního bodu L-1, v němž se vzájemně ruší přitažlivost Země a Slunce. To je asi 1,5 miliónu kilometrů od Země, tedy jedno procento celkové vzdálenosti ke Slunci.

Tam sonda do nastavených šestibokých misek, vyrobených ze safíru, zlata, diamantu, germania a křemíku, následujících 29 měsíců sbírala nepatrné částečky hmoty, vyvržené ze Slunce do meziplanetárního prostoru, tzv. sluneční vítr.

Speciální filtr je rozdělil do skupin podle rychlosti letu vesmírem. Jejich analýza by měla poskytnout další údaje nezbytné k nalezení odpovědi na otázky o vzniku naší sluneční soustavy a pochopení její - stále platné - jedinečnosti v tom, že na jedné z jejích planet existuje život. Naše hvězda totiž představuje 99 procent hmoty celé sluneční soustavy.

První výsledky rozboru vzorků se očekávají do pěti měsíců, avšak unikátní materiál zůstane předmětem studia ještě po léta. Vědci budou zachycené ionty a atomy porovnávat s tím, co vypověděly přístroje o vlastnostech hmoty jednotlivých planet, asteroidů a komet.

Cesta zpátky k Zemi, trvající téměř půl roku, má však otevřený konec. Jestliže se nepodaří sondu nasměrovat do přesného úhlu a hrozilo by poškození nebo ztráta vzorků kvůli vysokým teplotám při průletu atmosférou, sonda se od ní jenom odrazí, opíše další elipsu prostorem a po půl roce se k Zemi přiblíží podruhé.

Vrtulníkový odběr pouzdra je komplikován turbulencemi, které se vytvářejí nad každým klasickým klesajícím padákem. Proto se bude pouzdro, vážící 205 kilogramů, snášet šikmo vpřed na podobném zařízení, jaké se používá při paraglidingu - vrchlík padáku má tvar obdélníku o stranách asi desetkrát tři metry. Uprostřed je vyztužená část, za kterou ji má jedna z helikoptér chytit hákem.

"I tak to bude velice riskantní podnik," soudí Bob Corvin z firmy Lockheed Martin, jež systém vymyslela a vyrobila.

Mučivých deset minut

Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) právě kvůli obtížnosti úkolu najal na akci speciální tým, který budou tvořit filmoví kaskadéři a zkušební pilot letectva. Vrtulníky musí nejdříve padající pouzdro najít, což nad monotónní pouští nebude jednoduché. Pak se musí v rychlosti 64 km/h zařadit s pouzdrem do formace a ve výšce asi 1200 metrů nad zemí přiblížit na 150 metrů.

Teprve potom se vysune z podvozku tyč s hákem a začne vlastní "lov". S padákem na 120 metrů dlouhé "udici" z odolného vlákna technora pak piloti rychle sednou, aby pouzdro vzali na palubu, a pak teprve s ním odletí na leteckou základnu Michel. Piloti budou mít během desetiminutového sestupu pouzdra dva, možná tři pokusy, mají však za sebou jedenáct úspěšných zkoušek. "Těch deset minut budu skutečně trpět," přiznal Haggard, jenž bude ve velitelské helikoptéře.